Přejít na obsah

Recommended Posts

Beneš Edvard

28.5.1884 - 3.9.1948

Tento spolupracovník a následovník T.G. Masaryka na prezidentském stolci patřil nesporně k vynikajícím politikům, ale měl to neštěstí, že musel rozhodovat o osudech celého státu v nejtěžších a nejsložitějších obdobích dějin Československa. Narodil se jako nejmladší syn v početné rodině venkovského malorolníka a živnostníka v Kožlanech na Rakovnicku. Po maturitě na vinohradském gymnáziu v Praze začal roku l904 studovat na filozofické fakultě české univerzity, ale ve studiích pokračoval ve Francii a Berlíně, aby je pak dokončil opět v Praze (včetně doktorátu). Začal učit na obchodní akademii a později jako docent sociologie na univerzitě. Po vypuknutí první světové války v roce 1914 se Beneš v rámci tzv. Maffie zapojil do okruhu spolupracovníků T.G. Masaryka. V roce 1915 jej následoval do emigrace, konkrétně do Francie, kde se vedle M. R. Štefánika stal nejaktivnějším členem tzv. Masarykovy zahraniční sekce, a to jak v České národní radě, tak při propagaci čs. samostatnosti a při zakládání legií. Česká národní rada byla uznána za představitele českého státu všemi státy Dohody a E. Beneš byl v říjnu 1918 jmenován v první prozatímní vládě ministrem zahraničí. Vedl pak zahraniční politiku ve všech vládách až do r. 1935, i v době vykonávání funkce ministerského předsedy v letech 1921 - 1922. Patřil k hlavním iniciátorům tzv. Malé dohody, tj. ČSR, Jugoslávie a Rumunska. Byl zastáncem orientace na západní mocnosti, zejména na Francii, a kolektivní bezpečnosti v Evropě, což uplatnil několikrát i jako jeden z nejzasloužilejších představitelů Společnosti národů v Ženevě. V prosinci roku 1935 byl zvolen druhým prezidentem republiky. Na podzim roku 1938 byl E. Beneš nucen pod hrozbou války a pod nátlakem spojenců ČSR přijmout kapitulaci vůči Německu, do určité míry také vůči Polsku a Maďarsku, a po přijetí mnichovské dohody 5. října 1938 abdikovat. Odebral se do zahraničí, kde napřed působil jako univerzitní profesor v Anglii a USA, ale po 15. březnu 1939 se v Londýně znovu ujal funkce prezidenta v emigraci a postupně prosazoval čs. požadavky na obnovu samostatného Československa, uznání jeho reprezentace a později i emigrační vlády, budování čs. vojenských zahraničních jednotek a spolupráci se státy protihitlerovské koalice, včetně Sovětského svazu (smlouva z prosince 1943). V květnu roku 1945 se dr. Beneš vrátil do Prahy jako prezident nového Československa a snažil se i za cenu různých ústupků zachovat demokratický ráz a mezinárodní prestiž. Jako prezident byl uznán i tehdy v českých zemích nejsilnější KSČ, protože celou řadou dekretů podpořil plnění tzv. Košického vládního programu a další hospodářské, sociální i politické přeměny, včetně znárodnění podstatné části průmyslu, konfiskace velkého pozemkového majetku a odsunu Němců z Československa. Politicky měl již od dob první republiky nejblíže k národním socialistům. V únoru 1948 hledaly protikomunistické strany hlavní oporu právě u dr. Beneše, ale ten nakonec přijal demisi jejich ministrů a jmenoval 25. února novou vládu tzv. obrozené Národní fronty, v níž měli naprosto rozhodující vliv komunisté. Nepodepsal však parlamentem schválenou Ústavu 9. května, 7. června abdikoval a odešel se svou ženou Hanou (1885 - 1974) do ústraní v Sezimově Ústí u Tábora, kde pak také poměrně brzy zemřel.

Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky
  • Odpovědi 0
  • Založeno
  • Poslední odpověď

Nej autoři v tématu

Nej dny

Nej autoři v tématu


×
×
  • Vytvořit...