-
Podobné příspěvky
-
-
Od Martin
Pohled na panorama hlavního města Bahrajnu Manama s dominantou administrativní budovy The Bahrain World Trade Centre s větrnými turbínami na výrobu elektrické energie.
-
-
Od Alena Tabet
Text byl puvodne publikovan na serveru www.autembezpecne.cz. Kopiruju ho sem, do blogu pro pripad, ze by nekdo rad pridal svuj komentar...na coz se tesim. Urcite vas na zdejsich silnicich ledaco prekvapilo...! Nebo treba zdejsi realitu videte jinak nez ja...
Takovou typickou bahrajnskou řidičkou může být třeba má známá Nadia. Pochází z hlavního města Bahrajnu Manamy a své první auto dostala, když jí bylo osmnáct. Řidičskou kariéru začala s otcovým tři roky starým Lexusem, s interiérem vyvedeným v béžové kůži.
Dnes je jí pětadvacet a řídí letošní model Porsche Cayenne. Interiér je tentokrát v oranžovém odstínu. Auto jí koupil milující manžel a k tomu ještě investoval i do pěkného čísla na značku.
Hezká SPZ je na Bahrajnu něco jako značkové oblečení. Prostě se pozná, kdo na co má. Nadiino auto zdobí tři čtyřky a tři pětky. Význam to nemá žádný. Manžel se sice snažil sehnat číslo, které by vystihlo datum narození jejich dcery, ale to bohužel nebylo k mání. I tak do elegantně symetrického čísla investoval v přepočtu kolem 50 000 Kč – poptávka je velká.
Nadia samozřejmě pochází z velmi bohaté rodiny a stejně tak se vdala. Jezdit autem je pro ni naprostá nutnost. Systém veřejné dopravy je omezený a využívá ho pouze nejchudší část populace. Pro muslimskou ženu v Bahrajnu se solidním zázemím něco takového vůbec nepřichází do úvahy.
Dojít někam pěšky je víceméně nemožné, protože po většinu roku venku panuje nesnesitelné vedro, navíc se při výstavbě města s chodci téměř nepočítá. Chybí chodníky i přechody. Ke všemu běhat po ulicích není zrovna to, co by se od slušné ženy očekávalo.
Do školy Nadiu a její sestru vozili rodiče nebo rodinný řidič, ale když se mohla za volant posadit sama, brala to jako pravý důkaz dospělosti. „Poprvé jsem se sama mohla rozhodnout, kam půjdu, aniž by u toho byli nějací svědci. Život bez vlastního auta si neumím představit,“ svěřila se mi Nadia.
Teréňáky mají bahrajnští řidiči ve velké oblibě. Autorka tohoto článku dává přednost osobnímu autu (foto vpravo).
Děti sedí řidiči na klíně
Království Bahrajn patří mezi velmi benevolentní muslimské státy. Je zde povolen alkohol, tolerují se jiná náboženství a ženy mají mnohá práva, mimo jiné i na řízení. Nezařídí si ale moc, protože cesta z jednoho konce země na druhý není delší než 80 km.
Získat bahrajnský řidičský průkaz je možné po dovršení 18 let. Každý kandidát musí absolvovat povinný počet jízd a několik málo teoretických hodin. Trénink i zkouška probíhá ve voze s manuálním řazením, ale to je pro většinu řidičů první a poslední setkání s tímto systémem.
Teoretická příprava se s tou naší nedá vůbec srovnat. Místo testu projdou zkoušení pohovorem, který netrvá déle než pět minut. Týká se všeobecných zásad, např. že dvojitou nepřerušovanou čáru bychom neměli přejíždět.
V praxi je to stejně každému jedno. Na místních silnicích najdete jenom pár druhů dopravních značek a ani těmi, co zde užívají, se zrovna neplýtvá. Spousta situací, pro které jsou u nás přesné předpisy, je tak nějak na uvážení jednotlivce.
Například před kruhovým objezdem se rozhodně nikdo neřadí do pruhů podle toho, na kolikátém exitu bude vyjíždět. Velké křižovatky mají semafory, menší sem tam nějakou stopku a zbytek se řídí tak nějak podle situace a nálady.
Ne vždycky se na silnici děje to, co byste očekávali. Málokdo používá směrovky, ale všichni klakson. Dětská autosedačka je pro většinu místních zbytečný přepych. Děti sedí kdekoli, klidně i řidiči na klíně. Na silnici je vždy třeba bojovat o každý metr, protože jestli se před vás může někdo nacpat, tak to udělá.
Čím větší auto máte, tím větší je šance, že se vás druzí zaleknou. Možná proto si tu každý, kdo na to má, pořizuje terénní auta, i když celá země je jedna velká rovina. „Spravedlnost“ na silnicích nikdo nehlídá. Pokud nejedete 300 km/h, policie se o vás skoro nezajímá. Nanejvýš se vám může stát, že dostanete pokutu za parkování nebo za telefonování při řízení.
Policie je k ženám tolerantní, a to především k těm muslimským. „Jednou jsme na dálnici míjeli policejní hlídku a řidička ve voze, kde jsem seděla já, telefonovala,“ vyprávěla mi Nadia. „Totéž řidička druhého auta. První měla na hlavě šátek a druhá blond ježka. Kamarádku Amiru ten přestupek nestál nic, Lindu z Německa 20 dinárů, čili asi 1000 Kč.“
Na silnicích buď německý luxus, nebo japonská spolehlivost
Ne všichni jsou na tom jako Nadia. Po lexusu a porsche bude jistě řídit i mercedes nebo BMW, což jsou zde standardní značky pro zámožnější klientelu. A pokud se manželovi bude dařit hodně dobře, ještě si polepší. Možná jí koupí i masserati nebo jaguar. Pár jich tu na silnicích krouží.
Střední vrstva se drží toyoty a nissanu. Kam oko pohlédne, tam ulice brázdí corrola nebo tiida. A ti, co mají peněz o něco míň, jezdí vším, co drží pohromadě. Evropským autům zde moc nevěří, protože u nás nemáme tytéž vedra jako zde v Zálivu. A o klimatizaci tu jde především.
Prší tu málo a nesněží vůbec, vzdálenosti jsou krátké a většina cest je ve městě, tudíž dobře osvětlených, a tak nároky na řidičskou zdatnost jsou minimální. Litr toho lepšího benzínu (mají tu dva druhy) stojí 6 Kč.
Technická kontrola je zcela formální, většinou se nezjišťuje ani to, jestli „stěrače stírají“, a už úředník podepisuje formulář. Jako důkaz technické způsobilosti stačí, že auto dojelo až na dopravní inspektorát.
Náhradní díly mohou být drahé, ale všechno se dá pořídit i za babku, pokud sáhnete po levné čínské kopii.
Být řidičkou v Bahrajnu je nutné, levné a v mnoha ohledech jednodušší než u nás. V zájmu vlastní bezpečnosti je ale dobré zůstat vždy ve střehu, a kdyby bylo potřeba, využít místních stereotypů o bezbrannosti ženského pokolení.
-
Od Alena Tabet
Rasismus (soubor trapných příhod)
„...a hlavně mi přiveďte nějaké slušné nájemníky. Araby neberu. Žádné Egypťany nebo Jordánce, ti by mi to zdemolovali. Indy a Pákistánce taky ne, to jejich vaření páchne. Abyste rozuměla, já nejsem rasista, ale mám svoje zkušenosti.“ Kdybych něco podobného slyšela v Evropě, tak snad zavolám do televize, ale za těch pár let v realitní agentuře v Perském zálivu už jsem podobný proslov slyšela tolikrát... „Pan domácí“ (Bahrajnec – své krajany z kategorie možných nájemníků vyřadil jako první) si postavil nový věžák, zařídil ho, podle vlastních slov, luxusním nábytkem a tak nějak podlehl dojmu, že vytvořil světové unikum, na které by se nejlíp ani sahat nemělo. Káva, kterou mi jeho sekretářka uvařila, nechutnala špatně, a tak jsem s kofeinem spolykala i všechny případné výhrady.
„Američani, Evropani, to jsou dobří lidi. Ale jenom páry, na nějaké hlučné večírky – to svobodní muži dělají – nejsme zvědaví. Žádné děti, poničily by nábytek. Samozřejmě ne zvířata. Taky studenty nechci, dělají binec. Vím, co jsme zamlada vyváděli my. Zásadně nekuřáky...“ Když jsem si tak v duchu probrala, kteří z mých klientů by touhle úzkou branou prošli, nezbyl – samozřejmě – skoro nikdo.
„Nejsem rasista, ale...“, „nechci nevšeobecňovat, ale...“, „...mám svoje zkušenosti“. Tady v Bahrajnu jmenovanými a podobnými předsudky spousta lidí. Možná je to u nás taky tak, ale tady se za ně lidé jaksi nestydí. Tyhle výroky většinou rámují žoviálnosti typu „mezi námi“, „abych byl upřímný“ atp. Po nich následuje něco politicky nekorektního, na Západě napadnutelného, zde tak nějak tolerovaného. (Dosavadním vrcholem trapnosti bylo, když jsem jednomu snědému Britovi jménem Mohamed, viceprezidentovi banky, předváděla byt v jiné „luxusní“ budově. Zatímco jásal nad jacuzzi v koupelně, správkyně domu mi v ložnici polohlasně s výčitkou sdělila: „Vždyť není bílej. To nepůjde.“ A taky to nešlo. Byt mu nedali. Viceprezident to vzal na vědomí, urazil se...a tím to skončilo.)
Původně jsem předpokládala, že spolužitím s jinými národy a kulturními skupinami vzniká větší tolerance. Teď už vím, že to tak není. Jak je vidět, mít s něčím zkušenost ještě nutně neznamená být napřed ve vývoji. Taky je třeba s tou zkušeností dobře naložit.
Když jedete londýnským metrem, v jednom vagonu potkáte zástupce všech možných ras. Proto mě zarazila reakce starého pána, u kterého jsem chvíli pracovala ve Walesu, když jsem se ho zeptala, jestli u nás můžou přespat moji známí. Žádala jsem ho dvakrát a v obou případech následovalo totéž zvolání: „Tvoji kamarádi jsou moji kamarádi!“ A pak John ztišil hlas. „Ale nejsou to černoši, že ne? To by se mi nelíbilo.“V Čechách jsme ještě žádný pořádný nápor přistěhovalců nezažili a předsudečné debaty o povaze jednotlivých národů nejsou na denním pořádku. Ale i na tom málu, co máme, pracujeme vcelku se zdarem. Romové jsou příživníci, Ukrajinci nás připravují o práci, Slováci zabírají místo na vysokých školách. Nevím, co špatného dělají Vietnamci a Číňani, ale možná je to jenom moje neinformovanost. Ostatní necháváme napokoji, protože o nich moc nevíme. Čas ukáže, jak my zvládneme mísení kultur a národů, které dříve či později dorazí i k nám.
PS1: A na závěr ještě jednu příhodu. Máme příbuzného, který vyrůstá v Texasu. Loni o prázdninách mi povyprávěl spoustu historek o tom, co zažili s Kylem a Alexem. Jednou jsme ho pak šli vyzvednout z hodiny karate a jak se ukázalo, mezi čekajícími rodiči byly i maminky obou chlapců. Jedna měla mezi obočím třetí oko a druhá vypadala jako mladší sestra Tiny Turner. Všechno jsem o těch kamarádech věděla, ale nikdy se neprobíralo, jakou „mají barvu“.
Potěšilo mě to. Těžko učit starého psa nové kousky, ale aspoň že ty děti dokážou správně vyhodnotit, co je na člověku důležité. Když budou naše děti vyrůstat ve smíšené společnosti vychovávány k vzájemné úctě, bude líp.
PS2: Letos v létě náš malý Američan prohlásil, že Asiati jsou zlí a s nimi on se nebaví. Němci jsou fašisti a nejhorší ze všechno jsou Mexičani, protože jsou to nelegální imigranti a ujídají z mísy těm, kteří poctivě pracují. Dobří jsou leda Číňani, protože od nich m všechny hračky. Doba bezelstného dětsví minula. V jedenácti letech je z něj další starý pes. Tak nevím.
Původně pro www.blog.idnes.cz.
-
