Prohledat stránky

Po tom, co jsem svoji kytici hodila mezi svobodné kamarádky, mi jeden bahrajnský známý řekl: „Pro nás je svatba důležitější než pohřeb. Na svatbu prostě musíš.“ Když musíš, tak musíš, a proto když jsme dostali pozvání nas Ezdínovu svatbu v Ammánu, vyrazili jsme. V letadle jsem sežvýkala bagetu se sýrem. Bylo mi jasné, že se připravuju o místo na sváteční pochoutky, ale už jsem to nemohla vydržet. Po víně jsem se neptala, i když v muslimských zemích se tolik alkoholu nevypije, i v tomhle směru jsem se chtěla šetřit. Večírek se konal v komunitní „party hall“, kterou provozují palestinští emigranti z obce, odkud původně pochází ženichova rodina. Hned u vchodu jsem byla představena jeho mamince oblečené v krásném tradičním obleku, který hrál všemi barvami duhy a i mnoha jinými. Maminka mě objala, několikrát políbila, chytila za ruku a odvedla do síně v levé části budovy. V místnosti u kulatých stolů sedělo asi dvě stě žen různého věku, pod pódiem s bílým trůnem bohatě dekorovaným květinami právě tančil Ezdín se svou nevěstou. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že kocoviny se bát nemusím. Přepadl mě ale jiný strach - že tu nikoho neznám a že si tu asi s angličtinou nevystačím. Přijeli jsme totiž na pozvání ženicha, jeho bratra a strýce a ti všichni už byli spolu s mým manželem v nějaké jiné části budovy na pánském dýchánku. Vzápětí se ale ke mně přihlásila Sawsan, palestinská Jordánka s kanadským pasem a kvalitní angličtinou. Usadila mě ke stolu příbuzných z ženichovy strany a vysvětlovala mi kdo je kdo a co a proč se děje. V okamžiku mého příchodu číšníce nabízely kolu, kteru jsem odmítla. Druhou šanci už jsme nedostaly. Pitné vody na ochlazení, v přehráté místnosti nezbytné, bylo ale naštěstí dost. Mixážní pult, světla a kamery měla na starosti skupinka dívek v hidžábech, na kterých měly nasazená sluchátka pro odposlechy. Napadlo mě, že asi mají nastvenou vyšší hlasitost. (Při posledním koncertě Manama Singers mi v rámci afrického kostýmovaní kolegyně uvázala šátek přes levé ucho. Zleva, od altů, jsem neslyšela téměř nic, zato mužská sekce napravo přímo bouřila. Zpívala jsem sama proti dvaceti tenorům a basům, můj výkon nestál za nic.) Pomalou píseň vystřídalo něco jako Carmina Burana v orientálním aranžmá a z hlavních dveří vyplul vozík se svatebním dortem, který nevěsta se ženichem na všech devíti úrovních rozkrojili společně drženým mečem. Dort zase odjel a po deseti minutách ho číšnice začaly servírovat na talířkách. Ženich zmizel a ženy se daly do tance. Kdo netančil, přihlížel. Moc se nekonverzovalo, ale nikomu to nebylo na překážku a nezdálo se, že by to mělo být jinak. Sawsan mi sdělila, že svatba má vcelku pevný řád a předem se ví, co bude následovat. Muži se k nám připojí o půl jedenácté a za další hodinu bude konec. Jak řekla, tak se stalo. Ještě předtím se ale vrátil ženich a nevěstu, které někdo neustále utíral pot a upravoval make up, ověšel zlatem, co jí koupil jako svatební dar. Tři náramky, tři náhrdelníky, tři prsteny. Náušnice jenom jedny. Nevěsta sestoupila z trůnu a tančila s ženichem mezi ženami, aby všechny mohly ocenit Ezdínovu štědrost. V deset třicet se otevřela obě křídla dveří a v chodbě za nimi stál dav mužských hostů. Zároveň se ale dobrá polovina dam zvedla k odchodu. Nevěsta si na korzet oblékla kabátek a vlasy přikryla závojem ze šifónu. Dokonce i prozápadní Sawsan si přes svoje večerní šaty bez rukávů přehodila šál. Jediná já jsem nepodnikla žádná opatření a můj nezakrytý dekolt najednou vypadal jako nepatřičná díra v jinak docela pěkném společenském modelu. Ale nikdo ni mic neřekl. Muži se seřadili do špalíru, přáli novomanželům a ženichovi předávali anonymní obálky s peněžními dary. Chtěla jsem přát taky, ale řekli mi, že se mezi muže nemám míchat, ať radši počkám. Když jsem se ke gratulaci dostala později, ženich už mě nelíbal na tváře jako za svobodna a podle vlažného stisku nevěsty jsem pochopila, že ten výstřih a šaty na ramínka tak úplně ok nejsou. Nakonec to byl její den, já už jsem si svoji slávu užila. S příchodem mužů rozjařená nálada dostoupila vrcholu. Starší i novější písně arabské populární hudby roztančily většinu hostů. Dokonce i mě (i s tím výstřihem) vzal do kola ženichův otec. Ezdín byl pod pódiem i na něm, sám i ruku v ruce, s nevěstou, bratrem, švagrovou, strýcem, tetou... Ti všichni to uměli a byla radost na ně pohledět. Naprosto střízlivý ženich tancoval jako o život a s blahým úsměvem ve tváři vítal štěstí, které ho potkalo. Bylo to krásné, i když tuhle hudbu nemám ráda, v žaludku už mi kručelo, do toho jejich rytmu mi nevycházely kroky a zachtívalo se mi točeného v půllitru. Půl hodiny před půlnocí to dýdžejka v půlce písně zabalila. Nikdo neprotestoval, muži obklopili novomanžele a vyprovázeli je k vyzdobenému autu recitovanou písní. V červenci není v Ammánu chladno, ale u východu si nevěsta oblékla dlouhý bílý plášť s kapucí. A tak to všechno dobře dopadlo. Svatební smlouva byla podepsána už v únoru, ale až teď jsou ti dva konečně svoji. Do dneška museli oba čekat, až spolu konečně budou moct být sami. A tak jim přejme všechno dobré. Pro nás, hosty, ale ještě večer neskončil. Přesunuli jsme se do domu rodičů ženicha, kde se po několik hodin pila káva, kouřila vodní dýmka, pojídalo občerstvení a vtipkovalo. Byla to prostě úplně jiná svatba. Druhý den mě nebolela hlava a nepálila žáha. Dopadlo to dobře i pro mě. Původně pro www.blog.idnes.cz.

FACEBOOKOVÁ STRÁNKA KRAJANŮ V JORDÁNSKU