Prohledat stránky

FACEBOOKOVÁ STRÁNKA KRAJANŮ V ITÁLII

Plánička František 2.7.1904 - 19.7.1996 Nejpopulárnější a nejznámější český fotbalista, konkrétně brankář, který sehrál nejvíce zápasů v dresu pražské Slavie a který v Lech 1926 - 1938 reprezentoval třiasemdesátkrát československý fotbal v zahraničí, mj. jako kapitán a člen "stříbrného" mužstva na mistrovství světa v roce 1934 v Římě. Jeho kariéru ukončila až zlomenina ruky na mistrovství světa ve Francii v roce 1948.

Metoděj asi 815 - 6.4.855 Pocházel ze Soluně (řec. Thessaloniké), vystudoval práva a začal pracovat ve státních službách. Poté pobýval nějakou dobu v klášteře a později podnikl spolu s mladším bratren Konstantinem misijní cestu k Chazarům žijícím kolem dolní Volhy. Poté, když papež odmítl žádost velkomoravského knížete Rastislava o vyslání učitelů křesťanství z Říma na Velkou Moravu, obrátil se Rastislav se stejnou žádostí do Byzance. Byzantský císař Michal III. jeho žádosti vyhověl a vyslal na Velkou Moravu v roce 863 soluňské bratry. Jejich úkolem bylo vychovat domácí moravské duchovenstvo jako předpoklad pro církevní samostatnost Velké Moravy a vyložit lidu ve srozumitelném jazyce křesťanskou věrouku. Proto oba bratři kázali a vyučovali staroslověnsky a pro tyto potřeby sestavil Konstantin i vhodné písmo, tzv. hlaholici. V roce 867 bylo třeba vyřešit některé církevně právní otázky a vysvětit kandidáty kněžství. Proto se oba bratři i se svými učedníky odebrali do Říma. Papež Hadrián II. schválil slovanskou liturgii, dal souhlas s vysvěcením žáků a po Konstantinově smrti roku 869 ustanovil Metoděje arcibiskupem sirmijským a misijním biskupem pro Slovany s posláním vybudovat církevní provincii na východ od provincie salcburské. Při zpáteční cestě na Velkou Moravu byl Metoděj zajat a vězněn v jednom ze švábských klášterů. Teprve v roce 873 byl na zásah papeže Jana VIII. propuštěn ze zajetí, ale součsně došlo nejen k zákazu používání staroslověnského jazyka při bohoslužbách na Velké Moravě, ale i k neshodám mezi Metodějem a Rastislavovým nástupcem na Velké Moravě Svatoplukem. Proto podnikl Metoděj novou cestu do Říma, obhájil své učení a papež roku 880 bulou Industriae tuae (Péči tvé) slovanskou liturgii opět potvrdil. Zároveň zřídil na Moravě arcidiecézi v čele s Metodějem jako metropolitou a dal mu i dva světící biskupy (jedním z nich byl Wiching). Současně převzala papežská kurie Velkou Moravu pod svou přímou ochranu. Po svém návratu na Velkou Moravu pokřtil Metoděj mj. i českého knížete Bořivoje a jeho manželku Ludmilu, dokončil překlad bible, započatý Konstantinem a přeložil i další texty, snad i právní spis Nomokánon. Pro neshody s Wichingem určil svým nástupcem Gorazda. Po Metodějově smrti byl přesto správou diecéze pověřen nitranský biskup Wiching, zatímco Metodějovi žáci byli uvězněni a později vyhnáni. Spory mezi zastánci latinské a slovanské liturgie skončily vítězstvím stoupenců latinského obřadu. V roce 1981 byli Konstantin a Metoděj spolu se sv. Benediktem vyhlášeni patrony Evropy.

Kordač František 11.1.1852 - 26.4.1934 Cesta tohoto muže na pražský arcibiskupský stolec vedla z rodných Seletic na Nymbursku na teologická a filozofická studia v Římě a potom přes kaplanství v Liberci na kněžský seminář v Litoměřicích a v roce 1905 na místo profesora teologické fakulty v Praze. Po vzniku ČSR se angažoval v lidové straně, ale již v roce 1919 byl zvolen pražským arcibiskupem a primasem. Stál v čele katolické církve v Čechách v těžké době poválečného odklonu obyvatel od náboženství a poměrně napjatého vztahu čs. vlády a Vatikánu. Byl znám jako velmi skromný člověk. Spíše z tohoto důvodu se dostal do rozporu s papežským nunciem a v roce 1931 se arcibiskupského úřadu vzdal. Po celou dobu funkce hájil všechna církevní dogmata, ale respektoval i české národní zájmy.

Konstantin asi 827 - 14.2.869 Pocházel ze Soluně (řec. Thessaloniké), jeho otec byl zástupcem tamějšího stratéga (správce), dosazený Byzancí. Vystudoval císařskou dvorskou univerzitu v Konstantinopoli a oblíbil si zejména filozofii - proto byl někdy nazýván Konstantin - Filozof. Získal nižší kněžské svěcení a nějakou dobu strávil v klášteře. Spolu s bratrem Metodějem podnikl misijní cestu k Chazarům, při níž nalezl údajně hrob sv. Klimenta. V roce 863 byli oba bratři vysláni na Velkou Moravu. Cílem jejich mise bylo vyložit lidu ve srozumitelném jazyce křesťanskou věrouku a vychovat domácí moravské duchovenstvo jako předpoklad pro církevní samostatnost Velké Moravy. Na cestu se oba důkladně připravili. Konstantin sestavil pro potřeby písemnictví zvláštní písmo - hlaholici a přeložil část bohoslužebných knih a textů (evangelia, Proglas, začal překládat i celou bibli). Po příchodu na Velkou Moravu oba bratři hlásali evangelium, vyučovali a připravovali kandidáty kněžství. Protože bylo zapotřebí vyřešit některé církevně právní otázky a vysvětit moravské duchovní, odebrali se se svými žáky v roce 867 do Říma. Konstantin ovšem v Římě onemocněl, vstoupil do kláštera a přijal jméno Cyril. V Římě v témže roce zemřel a byl pohřben v bazilice San Clemente. Zprávy o jeho životě přinášejí tzv. Panonské legendy, tj. Život Konstantina a Život Metoděje, které vznikly později v byzantském prostředí. Konstantin byl prohlášen za svatého a v roce 1981 vyhlášen spolu s Metodějem a sv. Benediktem patronem Evropy.

Kašpar Karel 16.5.1870 - 21.4.1941 Narodil se v učitelské rodině v Mirošově u Rokycan, vystudoval teologii, filozofii a práva v Římě. Po návratu do Čech působil v duchovní správě a od roku 1907 jako kanovník svatovítské kapituly v Praze. V roce 1920 se stal světícím biskupem v Praze, ale za krátkou dobu byl vybrán za biskupa v Hradci Králové, odkud se vrátil v roce 1931 na arcibiskupský stolec do Prahy. Nahradil tehdy odstoupivšího arcibiskupa F. Kordače. Kašpar byl prvním českým církevním hodnostářem nešlechtického původu, který byl jmenován kardinálem (1935). Patřil v době ohrožení republiky k vlastenecky smýšlejícím katolickým církevním představitelům. Po jeho smrti nebyl jmenován nový pražský arcibiskup až do roku 1946.

Jan z Jenštejna 1349 - 17.6.1400 V pořadí třetí pražský arcibiskup nastoupil na stolec roku 1379 po rezignaci svého strýce Jana Očka z Vlašimi. Předtím vystudoval teologii v Praze a na univerzitách v Itálii a Francii, od roku 1376 byl biskupem v Míšni. Vedle arcibiskupského úřadu byl v letech 1380 - 1384 kancléřem Václava IV. Jejich počáteční přátelský vztah se postupem doby změnil v nevraživost a vyústil v otevřené nepřátelství. K prvnímu vážnému konfliktu došlo v době tzv. církevního schizmatu, v němž arcibiskup stál důsledně na straně římského papeže Urbana VI., zatímco král zaujal vyčkávací postoj a podporoval spíše papeže v Avignonu. K novému konfliktu došlo roku 1393. Tehdy arcibiskup zhatil prostřednictvím svého generálního vikáře Johánka z Pomuku úmysl Václava IV. o přeměnu benediktýnského opatství v Kladrubech v samostatnou diecézi. Poté, když byl generální vikář umučen a vhozen v pytli do Vltavy, opustil Jan z Jenštejna tajně zemi a dožadoval se marně spravedlnosti u papeže. Po návratu zpět bylo jeho postavení neudržitelné. Král mu zkonfiskoval statky a roku 1396 byl Jan z Jenštejna nucen vzdát se svého úřadu. Zemřel v zapomnění v Římě.

Beran Josef 29.12.1888 - 17.5.1969 Totalitními režimy pronásledovaný arcibiskup pražský se narodil v chudé katolické rodině v Plzni, kde vystudoval i střední školu. Teologická a filozofická studia absolvoval v české koleji v Římě a po vysvěcení na kněze roku 1911 se vrátil do vlasti. Působil jako kaplan v duchovní správě, v roce 1932 se habilitoval v oboru pastorální teologie na Karlově univerzitě a byl jmenován rektorem pražského arcibiskupského semináře. Za druhé světové války byl vězněn nacisty na Pankráci, v Terezíně a konečně v koncentračním táboře v Dachau. V listopadu 1946 byl jmenován pražským arcibiskupem. Po únoru 1948 a po ztroskotání jednání mezi církevní hierarchií a státní komisí byl r. 1949 internován - nejdříve v arcibiskupském paláci, od roku 1951 pak na různých místech mimo Prahu. V roce 1965 byl jmenován papežem Pavlem VI. kardinálem. Papežská kurie dosáhla toho, že směl odjet do Říma převzít kardinálský klobouk, ale návrat mu byl zakázán. Potom žil v Římě, zúčastnil se 2. vatikánského koncilu, občas promlouval v českém vysílání vatikánského rozhlasu, naposled k tragické smrti Jana Palacha v lednu 1969. Byl pohřben v kryptě baziliky sv. Petra v Římě, neboť pražská vláda odmítla povolit převoz jeho ostatků do vlasti.