.png.44f79e923edbb26d71f081370e680039.png){kind=logo}
Zajímavé je, že asi všichni a všude trpí na pověry, že pohlaví dítěte se dá vyčíst ze vzhledu matky, tvaru břicha nebo jejích neobvyklých chutí. Řekli mi, že se nám narodí chlapec, protože vypadám lépe než dřív nebo taky proto, že jsem zrovna vypadala unaveně. Řekli mi, že když břicho trčí dopředu, bude to kluk, a jiní zase, že ze stejného důvodu to nemůže být nic jiného než děvče. Chuť na sladké taky znamená ženské pohlaví, protože kluk by chtěl maso, ale jiné totéž připisovali línému chlapci, který chce snadno a hodně růst. Těch názorů bylo tolik, a všechny zaručené, že opravdu nemůžu říct, kde mají jakou tradici. Měla jsem z toho ale dojem, že tyhle babské povídačky se můžou různit i v rámci horního a dolního konce jedné obce, nezáleží, jestli je to v Indii nebo u nás. Společné mají jedno, hluboké kořeny. Vcelku úspěšně jsem se ale s neutrálním úsměvem proklestila touhletou džunglí zaručených pravd, než sonografie udělala v téhle otázce jednou provždy jasno. (No... musím sebekriticky uznat, že se mi na čas podařilo podlehnout sugestivnímu bludu, že i když lékaři pohlaví určit neumí, matka to „prostě ví“. Jsem důkazem toho, že matka, stejně jako kdokoli jiný, neví nic. Ale zase to možná potvrzuje další oblíbené tvrzení, že v těhotenství žena zhloupne. Neumím si totiž představit, že bych jindy dokázala uvěřit takovému esoterickému nesmyslu. )
Jak šly týdny a měsíce, začínala jsem mít dojem, že ztrácím společenský respekt a moje názory váhu. Do jednoho ucha mi moje bahrajnská lékařka šeptala, že v mém věku je vyšetření plodové vody zbytečné a nepřiměřeně riskantní a do druhého čeští kamarádi troubili, že právě v mém věku musím být zodpovědná a tuhle proceduru podstoupit. Zatímco mě na jedné straně vyprovázeli s radou, že zárukou spokojeného porodu je spinální analgezie, na druhé mě vítali s tím, že přeci nechci riskovat své zdraví, vždycky to všichni zvládli a že když si neulovím svého bobříka bolesti, přijdu o část zážitku. (Mám ten dojem, že by mi to ani tak moc nevadilo.) Kolik že těch bitev bylo? Zápas o sedačku na předním sedadle, jízdu na kole, utkání s popírači státem regulovaného očkování, mač mezi bojovníky za domácí porody a jejich odpůrci, mezi uživateli látkových a jednorázových plen, mezi alternativními trendy a konzervativci, které každá neobvyklá novinka nadzvedne ze židle. Myslím, že z odpůrců a zastánců obřízky bych dokázala sestavit nepřátelská vojska, krveprolití téměř zaručeno.
Dítě by rozhodně mělo spát ve vlastní postýlce, ale blízko matky..., dítě by rozhodně mělo cítit zájem rodičů a mít šanci sdílet jejich tělesnou blízkost, nikdy ho nenechejte plakat..., dítě by rozhodně mělo hned spát samostatně a matka přicházet pouze na kojení, trocha nevyslyšeného pláče neškodí...!!! Nějakou dobu jsem si z toho dělala hlavu, ale teď už jsem si jistá, že si to rozhodně rozhodnu sama. Všeho moc škodí, i dobré vůle, lidové moudrosti a nezištných rad. Lidé jsme různí a pravd nepočítaně. Bojujme za svou, ale hlídejme sílu použité munice, ať má každý šanci s důvěrou a sebeúctou naslouchat i svým vlastním myšlenkám.
PS: Když jsem poprvé vyrazila s kočárkem do ulic, pozorovala jsem, že kdekoho zajímá, koho to vezu. Dokonce i kolemjdoucí, které vůbec neznám, nakukují pod boudu a nešetří chválou. Ale najednou slyším: „Nemá tu čepičku moc na stranu? Dneska to fouká... Ňuňuňu, něco tam bouchlo do plínek, měla byste ho, maminko, přebalit... Leží moc na stranu, za našich časů jsme tam dávali plínku...“ Zatnula jsem zuby a pokračovala v jízdě. Po návratu domů mělo novorozeně od stěny na kočárku na čele vytlačený červená flek. Tak jo, tu plínku mu tam dám.
- Přečtěte si více...
- 2 komentáře
- 6 384 zobrazení
