Přejít na obsah

Alena Tabet

Uživatelé
  • Počet příspěvků

    22
  • Registrace

  • Poslední návštěva

  • Dní od ocenění

    6
  • Country

    Bahrajn

Alena Tabet je Autorem měsíce Červenec 30 2012

Titul ocenění za nejoblíbenější obsah.

Popularita

9 Neutrální

O uživateli Alena Tabet

  • Datum narození 28.12.1974

Kontakt

  • Telefon
    +973 36374600
  1. Československá vzájomnosť?

    Však vis, v Bahrajnu to funguje stejne. Cesi a Slovaci se drzi dohromady jakoby ani zadnych rozdilnosti nebylo.
  2. Svatba

    Po tom, co jsem svoji kytici hodila mezi svobodné kamarádky, mi jeden bahrajnský známý řekl: „Pro nás je svatba důležitější než pohřeb. Na svatbu prostě musíš.“ Když musíš, tak musíš, a proto když jsme dostali pozvání nas Ezdínovu svatbu v Ammánu, vyrazili jsme. V letadle jsem sežvýkala bagetu se sýrem. Bylo mi jasné, že se připravuju o místo na sváteční pochoutky, ale už jsem to nemohla vydržet. Po víně jsem se neptala, i když v muslimských zemích se tolik alkoholu nevypije, i v tomhle směru jsem se chtěla šetřit. Večírek se konal v komunitní „party hall“, kterou provozují palestinští emigranti z obce, odkud původně pochází ženichova rodina. Hned u vchodu jsem byla představena jeho mamince oblečené v krásném tradičním obleku, který hrál všemi barvami duhy a i mnoha jinými. Maminka mě objala, několikrát políbila, chytila za ruku a odvedla do síně v levé části budovy. V místnosti u kulatých stolů sedělo asi dvě stě žen různého věku, pod pódiem s bílým trůnem bohatě dekorovaným květinami právě tančil Ezdín se svou nevěstou. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že kocoviny se bát nemusím. Přepadl mě ale jiný strach - že tu nikoho neznám a že si tu asi s angličtinou nevystačím. Přijeli jsme totiž na pozvání ženicha, jeho bratra a strýce a ti všichni už byli spolu s mým manželem v nějaké jiné části budovy na pánském dýchánku. Vzápětí se ale ke mně přihlásila Sawsan, palestinská Jordánka s kanadským pasem a kvalitní angličtinou. Usadila mě ke stolu příbuzných z ženichovy strany a vysvětlovala mi kdo je kdo a co a proč se děje. V okamžiku mého příchodu číšníce nabízely kolu, kteru jsem odmítla. Druhou šanci už jsme nedostaly. Pitné vody na ochlazení, v přehráté místnosti nezbytné, bylo ale naštěstí dost. Mixážní pult, světla a kamery měla na starosti skupinka dívek v hidžábech, na kterých měly nasazená sluchátka pro odposlechy. Napadlo mě, že asi mají nastvenou vyšší hlasitost. (Při posledním koncertě Manama Singers mi v rámci afrického kostýmovaní kolegyně uvázala šátek přes levé ucho. Zleva, od altů, jsem neslyšela téměř nic, zato mužská sekce napravo přímo bouřila. Zpívala jsem sama proti dvaceti tenorům a basům, můj výkon nestál za nic.) Pomalou píseň vystřídalo něco jako Carmina Burana v orientálním aranžmá a z hlavních dveří vyplul vozík se svatebním dortem, který nevěsta se ženichem na všech devíti úrovních rozkrojili společně drženým mečem. Dort zase odjel a po deseti minutách ho číšnice začaly servírovat na talířkách. Ženich zmizel a ženy se daly do tance. Kdo netančil, přihlížel. Moc se nekonverzovalo, ale nikomu to nebylo na překážku a nezdálo se, že by to mělo být jinak. Sawsan mi sdělila, že svatba má vcelku pevný řád a předem se ví, co bude následovat. Muži se k nám připojí o půl jedenácté a za další hodinu bude konec. Jak řekla, tak se stalo. Ještě předtím se ale vrátil ženich a nevěstu, které někdo neustále utíral pot a upravoval make up, ověšel zlatem, co jí koupil jako svatební dar. Tři náramky, tři náhrdelníky, tři prsteny. Náušnice jenom jedny. Nevěsta sestoupila z trůnu a tančila s ženichem mezi ženami, aby všechny mohly ocenit Ezdínovu štědrost. V deset třicet se otevřela obě křídla dveří a v chodbě za nimi stál dav mužských hostů. Zároveň se ale dobrá polovina dam zvedla k odchodu. Nevěsta si na korzet oblékla kabátek a vlasy přikryla závojem ze šifónu. Dokonce i prozápadní Sawsan si přes svoje večerní šaty bez rukávů přehodila šál. Jediná já jsem nepodnikla žádná opatření a můj nezakrytý dekolt najednou vypadal jako nepatřičná díra v jinak docela pěkném společenském modelu. Ale nikdo ni mic neřekl. Muži se seřadili do špalíru, přáli novomanželům a ženichovi předávali anonymní obálky s peněžními dary. Chtěla jsem přát taky, ale řekli mi, že se mezi muže nemám míchat, ať radši počkám. Když jsem se ke gratulaci dostala později, ženich už mě nelíbal na tváře jako za svobodna a podle vlažného stisku nevěsty jsem pochopila, že ten výstřih a šaty na ramínka tak úplně ok nejsou. Nakonec to byl její den, já už jsem si svoji slávu užila. S příchodem mužů rozjařená nálada dostoupila vrcholu. Starší i novější písně arabské populární hudby roztančily většinu hostů. Dokonce i mě (i s tím výstřihem) vzal do kola ženichův otec. Ezdín byl pod pódiem i na něm, sám i ruku v ruce, s nevěstou, bratrem, švagrovou, strýcem, tetou... Ti všichni to uměli a byla radost na ně pohledět. Naprosto střízlivý ženich tancoval jako o život a s blahým úsměvem ve tváři vítal štěstí, které ho potkalo. Bylo to krásné, i když tuhle hudbu nemám ráda, v žaludku už mi kručelo, do toho jejich rytmu mi nevycházely kroky a zachtívalo se mi točeného v půllitru. Půl hodiny před půlnocí to dýdžejka v půlce písně zabalila. Nikdo neprotestoval, muži obklopili novomanžele a vyprovázeli je k vyzdobenému autu recitovanou písní. V červenci není v Ammánu chladno, ale u východu si nevěsta oblékla dlouhý bílý plášť s kapucí. A tak to všechno dobře dopadlo. Svatební smlouva byla podepsána už v únoru, ale až teď jsou ti dva konečně svoji. Do dneška museli oba čekat, až spolu konečně budou moct být sami. A tak jim přejme všechno dobré. Pro nás, hosty, ale ještě večer neskončil. Přesunuli jsme se do domu rodičů ženicha, kde se po několik hodin pila káva, kouřila vodní dýmka, pojídalo občerstvení a vtipkovalo. Byla to prostě úplně jiná svatba. Druhý den mě nebolela hlava a nepálila žáha. Dopadlo to dobře i pro mě. Původně pro www.blog.idnes.cz.
  3. Libanonci

    Libanonci Prvního Libanonce jsem potkala na kolejích. Studoval medicínu a byl milý. I jeho jméno mi hezky znělo, Aref. Druhý se jmenuje Fouad. Toho jsem si vzala. A pak se to nějak zkazilo a potkala jsem svého třetího Libanonce, Abdulláha. Seznámila jsem se ním pár měsíců po přestěhování do Bahrajnu. Aldulláh měl krásnou kancelář, zato sám byl nápadně ošklivý. Odhad věku komplikovala jeho nadváha, ale řekněme, že mu pomalo táhlo na padesát. Byl to můj potenciální šéf. Celkem třikrát si mě pozval na pohovor, ale nikdy si nezapamatoval, jaké mám vzdělání a praxi. Zato přesně věděl jméno, příjmení a akademický titul mého libanonského manžela a pokaždé ho nechal pozdravovat. Dělalo to na mě dojem, že v soutěži o pozici PR Executive mě drží jenom národnost partnera. Z oka mi ale Abdullah vypadl, až když došlo na debatu o platu. „Buďme k sobě upřímní. Plat dostane podle toho, okdud pocházíte... Moje přítelkyně je z Bulharska, to jste sousedi. Vím, jak to u vás vypadá... Východní Evropa, no, nabídnu vám 400 dinárů.“ Byla to polovina toho, co jsem si řekla. Rozladilo mě to a asi to bylo vidět. „Neberte si to tak. Kdybyste se narodila v Indii, dal bych vám 200. Amerika nebo Británie za 1000.“ Nestačila jsem zírat. „Nejlíp jsme placení my, Libanonci. Máme kvalitní vzdělání.“ A my ne? „Naše univerzitní výuka má sto let starou tradici.“ Jestlipak se pán někdy zajímal třeba o historii evropského školství? „Mluvíme třemi jazyky.“ Uznávám. Ale já taky. Jenomže čestina není světová a ruština není úplně v módě. „Jsme skvělí obchodníci.“ To ano. „Nejsme Arabi, ale potomci Féničanů.“ Tak to je moc. „Už jste někdy byla v Libanonu?“ Popravdě jsem odpověděla, že ne a to asi byla chyba. Abdullah mi velkodušně potřásl rukou, představil mě sekretářce a řekl, že v neděli nastupuju. Návrh smlouvy dostanu emailem. Odešla jsem smrtelně uražená jménem všech národů světa. Slíbená smlouva nikdy nepřišla a nikdo mi nic nevysvětlil. Abdulláha jsem brzo potom potkala. Usilovně hleděl na druhou stranu a já jsem během týdne nastoupila úplně někam jinam. Pan Abdulláh na mě silně zapůsobil a já jsem si najednou začala všímat i jiných Libanonců a toho, co mají společného. Potenciální šéf byl syntézou všemožných špatných vlastností a já jsem najednou tytéž rysy začala pozorovat i na ostatních. V Bahrajnu je Libanonců hodně a na každém jsem našla chlup. Všichni měli vysoké sebevědomí, i když pro to třeba nebyly zvláštní důvody. Rozhazovali peníze za luxusní resturace a značkové oblečení, vozili se v drahých autech a pak si chodili půjčovat ke známým. Vesměs to byli podnikatelé, ale nebylo úplně zřejmé, co vlastně dělají. Ublíženě si stěžovali na kvalitu jídla a obsluhy a celkově nízkou úroveň civilizace úplně kdekoli a hlasitě všem sdělovali svoje názory, kde jedině stojí zato poobědvat či popít. Svoje poznámky zásadně adresovali pouze managerovi a k personálu se chovali povýšeně. Mluvili především o sobě a i když to náhodou byli zaměstnanci, vždycky to byla „moje firma“. Cesty k výdělku byly klikaté a spolehlivost nepatřila k jejich ctnostem. Fakta si přizpůsobovali vlastním potřebám, ale běda, kdybyste je nařknuli ze lži. Vzájemně se pomlouvali a kastovali se podle místa narození a náboženské příslušnosti. Tak jsem potkala Karíma, který na každém kroku podváděl svoji manželku a završil to tím, že se bez vědomí svojí paní oženil podruhé a už dva roky má dvě nezávislé rodiny. Pak Tonyho, který neměl na splacení dluhu, a tak mu kamarád dohodil obchod s dobrým výdělkem. Tony zpronevěřil peníze na nákup materiálu, dodnes je nesplatil a když po něm peníze chtějí zpátky, cítí se uražený. Audi neprodal a dál bydlí ve vile, kterou jeho malá rodina ani nepotřebuje... A potom ještě Dinu a Nwafu... Završením pak byla návštěva samotného Libanonu. Podrobnosti až přístě, ale teď to aspoň shrnu. Rozdíl mezi očekáváním (po tom, jak fantastické chvály jsem od samotných Libanonců slyšela) a realitou byl ohromný. V této souvislosti se mi připomněla ta moudrost o reklamě, která je jenom navoněnou zdechlinou. A to byla poslední kapka. Padlo definitivní rozhodnutí. Arogance a nadutost jsou základním rysem libanonské národní povahy. Nemám je ráda. Howgh. Když se mi v hlavě trochu rozednilo, musela jsem si připustit, že jsem spadla do stejné pasti jako pan Abdulláh, který schopnosti zaměstnance posuzoval souhrnně podle země původu, sám omezený svými znalostmi (patřil k těm, kteří nezaznamenali rozpad Českosloveska). Odsoudila jsem Libanonce, i když jsem vždycky tvrdila, že všechny zevšeobecňující posudky, které se snaží postihnout charakter národa jsou nesmysl, často urážlivé a zavádějící někdy i nebezpečné (když s nimi začne nakládat třeba takový Abdulláh). Znáte to... Angličani jsou chladní, Němci mají smysl řád a my jsme pohodlní a držíme krok a řadu. Nějak se v tom nevidím. Ani ty Angličany vlastně. Němce snad, ale těch zase moc neznám. Nakonec tomu jenom stačilo dát víc času a ještě jednu šanci. Dnes mám libanonské přátele, kterých si vážím a některé dokonce obdivuju. Naši libanonskou rodinu bych neměnila a na prázdniny v kopcích nad Bejrútem se každý rok těším, protože tam tam potkám Nadíma, Mayu, Issu, Huwajdu... A co z toho plyne? Asi takto. V životě jsem ještě neviděla žádného Gróňana. Je možné, že potkám jednoho a bude to Abdulláh. Nebo jich potkám deset a třeba budou Abdulláh všichni. Určitě v Grónsku aspoň deset pitomců mají. Ale já se nenechám vyprovokovat a budu si myslet svoje o tom jednom pitomém grónském Abdulláhovi a zbytek Gróňanů nechám v klidu, míru a pokoji spát spánkem spravedlivých.
  4. Krajanská knihovna

    Knihy v češtině: Knihovnička Aleny Tabet 01. Jamesová, P.D. Vraždy v nakladatelství (detektivní román, 2003) 02. Ajvaz, Michal Cesta na jih (detektivní román, 2008) 03. Cay/wood Clarke L. Public Relations (naučná příručka, 2003) 04. Chandler Raymond Poslední případ Phila Marlowa (detektivní román, 1995) 05. Christie Agatha Sešli se v Bagdádu (detektivní román, 2008) 06. Clarková Mary Higgins Kam se poděly děti (detektivní román, 2004) 07. Collins Wilkie Měsíční kámen (detektivní román) 08. Edwardson Åke Černá paní (detektivní román, 2006) 09. Erben Václav Poslední pád Mistra Materny (detektivní román, 2006) 10. Forsyth Frederick Mstitel (detektivní román, 2004) 11. Halík Tomáš Vzýván i nevzýván (teologie eseje, 2004) 12. Havel Václav Odcházení (divadelní hra, 2007) 13. Havelka Jiří a kol. Drama v kostce (komedie, divadelní hra, 2007) 14. Janouchová Kateřina Horká stopa (detektivní román, 2008) 15. Jansa Pavel Poslední waltz (detektivní román, 2008) 16. Kožík František Na křídle větrného mýna (historický román, 1977) 17. Kožík František Neklidné babí léto (historický román, 1979) 18. Larsson Stieg Dívka, která si hrála s ohněm (detektivní román, 2009) 19. McBain Ed Velý šéf (detektivní román, 2009) 20. McBain Ed Vraždy pod stromeček (detektivní román, 2008) 21. Murakami Haruki Afterdark (novela, 2007) 22. Pamuk Orhan Sníh (společenský román, 2009) 23. Parkerová I.J. Dračí svitek (detektivní román, 2004) 24. Parkerová I.J. Ostrov vyhnanců (detektivní román, 2005) 25. Parkerová I.J. Pekelný paraván (detektivní román, 2004) 26. Puškin Alexej Sergejevič Evžen Oněgin (společenský román (ve verších), 1969) 27. Rowlandová Laura Joh Rudá chryzantéma (detektivní román, 2007) 28. Rowlandová Laura Joh šinjú (detektivní román, 2007) 29. Steinbeck John Na východ od ráje (společenský román, 1984) 30. Tremayne Peter Dým ve větru (detektivní román, 2007, knihu zapůjčila Alena) 31. Vaculík Ludvík Dřevěná mysl - Poslední slova 2002-2008 (sbírka fejetonů LN, 2007, knihu zapůjčil Martin) 32. Turstenová Helene Porcelánový koník z dynastie Tchang (detektivní román, 2007, knihu zapůjčila Alena) 33. Weiss David Benátčan (životopisný román, 1983, knihu zapůjčila Alena) Knihovnička Terezy Rahma Jazykové příručky: 1. Medical English, anglictina pro zdravotniky,cesko-anglicky, Vera Topilova 2. Znate anglicka slovesa? Cesko-anglicky slovnik nejpouzivanejsich podst.jmen se slovesy, Zdenek Hron a team 3. Anglictina pro hotely a turismus,ucebnice pro stredni skoly 4. Spanelstina pro samouky, Libuse Prokopova 5. Spanelstina, 2000 nejdulezitejsich slovicek a spojeni 6. Italstina, anglicko-italska ucebnice pro samouky 7. Zaklady moderni spisovne arabstiny.dil I a II. J. Fleissig a Ch. Bahbouh 8. Cesko-francouzska konverzace do kapsy Historie a historická beletrie: 1. Vola Londyn, autor Jan Masaryk,rok vydani 1948 Ceskoslovenske vysilani z Londyna do CR,ktera je okupovana Hitlerem-projevy J.Masaryka z UK k ceskemu lidu: zari 1939 az do roku ,45 do osvobozeni 2. Miláček Guy de Maupassant-Ctivy roman,19.stoleti prostredi Parize,hlavni hrdina je mladik,ktery se zivi uspokojovanim bohatych vdanych panicek 3. Blaznova moudrost Lion Feuchtwanger Roman z 18.stoleti z prostredi francouz.venkova pojednava o zovote a smrti J.J.Rousseaua Zdravověda: 1. Vim,co jim?-Dr.Tereza Vrbova Pruvodce Ecky,co znamenaji a obsahuji “Ecka” v potravinach 2. Fit pro zivot,utajene pravdy zdravi nasich deti-H.&M.Diamond 3. Joga podle Iyengara Souhrnna obrazkova prirycka praktizovane formy jogy 4. Zdravi pro zivot-Tajemstvi tibestske ajurvedy Robert Sachs 5. Kniha sufistickeho lecitelstvi-Sajch Hakim Chisti, Sufisticke leceni spociva v propojeni mezi zdravim,srdcem,celistvosti a svatosti. 6. Uzdrav sve telo-Louise K.Hay Puvod nemoci a metafyzicky zpusob jak je prekonat Duchovní, šamanská literatura a pozitivní myšlení 1. Moc podvedomi, Dr. Joseph Murphy Jak pozitivni mysleni a moc podvedomi muze menit zivot,lecit,prekonavat prekazky atd. 2. Zivot po zivote,Svetlo po zivote-Raymond Moody Pribehy a vypraveni lidi,co prezili klinickou smrt,zamysleni nad problematikou 3. Myslete velkoryse,budete mit uspech-D.Schwartz 4. Myslenky srdce, Louise L. Hay Jak nam myslenky muzou menit zivot,navod na pozitivni myslenky 5. Sila mesice-Thomass Poppe Cesta ke zdravi v hramonii s rytmy prirody 6. Vztahy v zrcadle aury-Manuela Oetingerova Jak energeticke pole ovlivnuji lidske souziti 7. Cesta do Ixtlanu-Carlos Castaneda Pojednava o carodejnictvi mexickych samanu v moderni dobe 8. Pribehy sily-Carlos Castaneda Opet kniha pojednavajici o soudobem carodejnictvi v Mexicu 9. Koran-ceska verze 10. Krestanstvi a Islam-Hans Kung Rozdily mezi obema nabozenstvimi ocima nemeckych teologu Knihy ve slovenštině: Zatím žádné tituly Knihy v angličtině: Kuchařka: 1. Great Vegetarian Dishes (Tereza Rahma) Pres 240 receptu 2. Christie Agatha Hercule Poirot (The Complete Short Stories) (detektivní povídky, 2008, Alena) 3. Czech Republic The Czech Republic (průvodce příručka, 2002, Alena) 4. Hrabal Bohumil I Served The King of England (společenský román 2006, Alena) 5. Kundera Milan The Joke (společenský román 1992, Alena) 38. Marberg Peg Faux Finished (detektivní román 2007, Alena) 39. Rowling J.K. Harry Potter and the Deathly Hallows (fantasy román, 2007, Alena) 40. The Lonely Planet USA (průvodce příručka, 2008, Alena) Knihovnička Lenky Opatrné Beletrie: Adlerová, Sabine: Měla jsem zemřít jako černá vdova. Ikar, Praha 2005. Hugo, Victor: Devadesát tři. Odeon, Praha 1978. Krakauer, Jon: Útěk do divočiny. Tragická odysea mladého dobrodruha, putování, na jehož konci čekala smrt. Columbus, Praha 2007. Larsson, Stieg: Dívka, která kopla do vosího hnízda. Host, Brno 2010. Larsson, Stieg: Muži, kteří nenávidí ženy. Host, Brno 2008. du Maurier, Daphne: Sesternica Ráchel. Máj, Praha 1969. (slovensky) Moro, Javier: Indická princezná. Skutočný príbeh princeznej z Kapurthaly. Ikar, Bratislava 2009. (slovensky) Remarque, Erich Maria: Miluj bližního svého. Svoboda, Praha 1973. Remarque, Erich Maria: Tři kamarádi. SNKLU, Praha 1962.ich: Doktoři. Svoboda, Praha 1992. Segal, Erich: Doktoři. Svoboda, Praha 1992. Smith, Wilbur: Andělé pláčí. Alpress, Frýdek-Místek 2002. Smith, Wilbur: Dravec. Alpress, Frýdek-Místek 1997. Urbaníková, Eva: Příliš osobní známost. Motto, Praha 2011. Jazykové příručky: Anglicko-český, česko-anglický slovník. SPN, Praha 1968. (kapesní slovník) Arabština, praktický jazykový průvodce. RO-TO-M. Bučovice 2004. Collins Gem Thesaurus, A Dictionary of Synonyms. William Collins Sons, Glasgow 1987. (anglicky, kapesní slovník synonym) Collins Gem Thesaurus in AZ form. HarperCollins Publishers, Glasgow 1994. (anglicky, kapesní výkladový slovník) Česko-anglický slovník, Czech-English Dictionary. Alda, Olomouc 1991. (kolibří slovník) Peters, James: Very Simple Arabic (Incorporating Simple Etiquette in Arabia). Stacey International, London 1997. Prokopová, Libuše: Španělština pro samouky. Leda, Praha 2000. Prokopová, Libuše: Španělština pro samouky - Klíč a slovník. Leda, Praha 2000. Trnka, Nina: Czech-English, English-Czech Dictionary. Hippocrene Books, New York 2003. Populárně-naučná literatura: Argovová, Sherry: Proč si muži berou potvory a hodné holky zůstanou na ocet. Motto, Praha 2006. Peaseovi, Allan a Barbara: Proč muži lžou a ženy pláčou. Alman, Brno 2003. Peaseovi, Allan a Barbara: Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Alman, Brno 2003. Strunecká, Anna: Doba jedová. Stanislav Juhaňák – Triton, Praha 2011. Šafránková, Anna: Nápoje pro zdraví. Levné knihy 2010.
  5. V Bahrajnu jsme založili knihovničku české, slovenské a anglické literatury, podrobnosti o jejímž provozu i obsahu titulů budete nacházet v tomto diskusním vláknu. Knihy do oběhu knihovny zařadili dobrovolně samotní krajané a i Vy, budete-li chtít, mne můžete kontaktovat a sdílet s ostatními knihy vlastní. 1. Kde se knihovna nachází? Knihovna se nachází u mne, knihovnice, v Juffairu viz mapka níže. 2. Jaké tituly jsou k disposici? Aktuální stav knihovny můžete sledovat v příspěvku níže, obsahuje vedle názvů knih i situaci o jejich dostupnosti v knihovně. 3. Jak a na jak dlouho si mohu knihu vypůjčit? Kontaktujte mne, prosím prostřednictvím emailu alenabjackova@gmail.com nebo mobilu 36374600 a dohodneme si dobu, kdy se setkat a knihu si předat. Jednu knihu lze mít nejdéle 3 týdny. 4. Jak mohu zařadit vlastní knihu do knihovny? Kniha může být buď zařazena do knihovny a nebo může zůstat u Vás, kde si ji čtenáři také vyzvednou a zase zpět vrátí. Kontaktujte mne, prosím na tel 36374600 a dohodneme se na podrobnostech. Mapka knihovny:
  6. Ivana Volková pracovala v Bahrajnu jako průvodkyně a brzy natrvalo odjíždí. Máme tedy jedinečnou a jedinou příležitost podívat se na místa, která už známe, novýma očima a s českým komentářem! Sejdeme se v úterý 24. ledna 2012 v 9:00 před Národním muzeem a po jeho prohlídce budeme pokračovat na Bahrajn Fort. Před polednem dorazíme do kavárny Bahrain Fort Museum. Pokud se budete chtít připojit až někdy během dopoledne, popř. dorazit až na posezení v kavárně, volejte Aleně 363 74 600.
  7. Bahrajn - Dámská káva

    Milé dámy, další dopolední káva se bude konat ve středu 11. ledna v 10h ve Starbucks v Juffairu (American Alley). (Zaparkovat se dá přes ulici v prostorách Manama Clubu). Srdečně zve Alena
  8. Káva v Juffairu

    Dámská káva 10h Coffee Beans - Al Jazeera Mall Juffair Těšíme se! Alena T.
  9. Těhotenství aneb Každý má svou pravdu

    Tohle téma mě v životě nezajímalo. Až dokud se začalo týkat mě. Pak jsem ale zjistila, že v něm jedou snad úplně všichni ostatní. Udivilo mě, kolik lidí cizí těhotenství bere zcela osobně a dává vám dobře míněné rady, které ale často hraničí s kategorickým imperativem. Těch rad je moc, liší se a dokonce si odporují. Zvlášť když během těch devíti měsíců projdete několika různými kulturami. Na hodnotě nového života se ale shodnou všechny, a to podle mě vysvětluje tu urputnost, se kterou si každý osobuje právo prosadit svůj zaručený recept. Ale abych byla upřímná, taky si vzpomínám, jak mě jednou vyvedla z míry moje syrská známá Lamia, kterou jsme byli navštívit v porodnici, a Lamia nad nevinnou tváří své třídenní dcery prohlásila, že autosedačku samozřejmě nekoupili, protože novorozeňata nemají pevnou páteř a fixace v autosedačce škodí, jestli jsem snad o tom v životě neslyšela nebo co. No neslyšela, zato jsem slyšela, ze proletět předním sklem je životu nebezpečné i pro dospělého. Mám stále v živé paměti, kolik úsilí mě tehdy stálo ovládnout se a nekazit sváteční náladu dohadováním o bezpečnostních opatřeních. Je třeba říct, že malá Nirín i bez autosedačky na cestě z porodnice, hamdullilah, prospívá dobře. Zajímavé je, že asi všichni a všude trpí na pověry, že pohlaví dítěte se dá vyčíst ze vzhledu matky, tvaru břicha nebo jejích neobvyklých chutí. Řekli mi, že se nám narodí chlapec, protože vypadám lépe než dřív nebo taky proto, že jsem zrovna vypadala unaveně. Řekli mi, že když břicho trčí dopředu, bude to kluk, a jiní zase, že ze stejného důvodu to nemůže být nic jiného než děvče. Chuť na sladké taky znamená ženské pohlaví, protože kluk by chtěl maso, ale jiné totéž připisovali línému chlapci, který chce snadno a hodně růst. Těch názorů bylo tolik, a všechny zaručené, že opravdu nemůžu říct, kde mají jakou tradici. Měla jsem z toho ale dojem, že tyhle babské povídačky se můžou různit i v rámci horního a dolního konce jedné obce, nezáleží, jestli je to v Indii nebo u nás. Společné mají jedno, hluboké kořeny. Vcelku úspěšně jsem se ale s neutrálním úsměvem proklestila touhletou džunglí zaručených pravd, než sonografie udělala v téhle otázce jednou provždy jasno. (No... musím sebekriticky uznat, že se mi na čas podařilo podlehnout sugestivnímu bludu, že i když lékaři pohlaví určit neumí, matka to „prostě ví“. Jsem důkazem toho, že matka, stejně jako kdokoli jiný, neví nic. Ale zase to možná potvrzuje další oblíbené tvrzení, že v těhotenství žena zhloupne. Neumím si totiž představit, že bych jindy dokázala uvěřit takovému esoterickému nesmyslu. ) Jak šly týdny a měsíce, začínala jsem mít dojem, že ztrácím společenský respekt a moje názory váhu. Do jednoho ucha mi moje bahrajnská lékařka šeptala, že v mém věku je vyšetření plodové vody zbytečné a nepřiměřeně riskantní a do druhého čeští kamarádi troubili, že právě v mém věku musím být zodpovědná a tuhle proceduru podstoupit. Zatímco mě na jedné straně vyprovázeli s radou, že zárukou spokojeného porodu je spinální analgezie, na druhé mě vítali s tím, že přeci nechci riskovat své zdraví, vždycky to všichni zvládli a že když si neulovím svého bobříka bolesti, přijdu o část zážitku. (Mám ten dojem, že by mi to ani tak moc nevadilo.) Kolik že těch bitev bylo? Zápas o sedačku na předním sedadle, jízdu na kole, utkání s popírači státem regulovaného očkování, mač mezi bojovníky za domácí porody a jejich odpůrci, mezi uživateli látkových a jednorázových plen, mezi alternativními trendy a konzervativci, které každá neobvyklá novinka nadzvedne ze židle. Myslím, že z odpůrců a zastánců obřízky bych dokázala sestavit nepřátelská vojska, krveprolití téměř zaručeno. Dítě by rozhodně mělo spát ve vlastní postýlce, ale blízko matky..., dítě by rozhodně mělo cítit zájem rodičů a mít šanci sdílet jejich tělesnou blízkost, nikdy ho nenechejte plakat..., dítě by rozhodně mělo hned spát samostatně a matka přicházet pouze na kojení, trocha nevyslyšeného pláče neškodí...!!! Nějakou dobu jsem si z toho dělala hlavu, ale teď už jsem si jistá, že si to rozhodně rozhodnu sama. Všeho moc škodí, i dobré vůle, lidové moudrosti a nezištných rad. Lidé jsme různí a pravd nepočítaně. Bojujme za svou, ale hlídejme sílu použité munice, ať má každý šanci s důvěrou a sebeúctou naslouchat i svým vlastním myšlenkám. PS: Když jsem poprvé vyrazila s kočárkem do ulic, pozorovala jsem, že kdekoho zajímá, koho to vezu. Dokonce i kolemjdoucí, které vůbec neznám, nakukují pod boudu a nešetří chválou. Ale najednou slyším: „Nemá tu čepičku moc na stranu? Dneska to fouká... Ňuňuňu, něco tam bouchlo do plínek, měla byste ho, maminko, přebalit... Leží moc na stranu, za našich časů jsme tam dávali plínku...“ Zatnula jsem zuby a pokračovala v jízdě. Po návratu domů mělo novorozeně od stěny na kočárku na čele vytlačený červená flek. Tak jo, tu plínku mu tam dám.
  10. Libanonci

    Libanonci Prvního Libanonce jsem potkala na kolejích. Studoval medicínu a byl milý. I jeho jméno mi hezky znělo, Aref. Druhý se jmenuje Fouad. Toho jsem si vzala. A pak se to nějak zkazilo a potkala jsem svého třetího Libanonce, Abdulláha. Seznámila jsem se ním pár měsíců po přestěhování do Bahrajnu. Aldulláh měl krásnou kancelář, zato sám byl nápadně ošklivý. Odhad věku komplikovala jeho nadváha, ale řekněme, že mu pomalo táhlo na padesát. Byl to můj potenciální šéf. Celkem třikrát si mě pozval na pohovor, ale nikdy si nezapamatoval, jaké mám vzdělání a praxi. Zato přesně věděl jméno, příjmení a akademický titul mého libanonského manžela a pokaždé ho nechal pozdravovat. Dělalo to na mě dojem, že v soutěži o pozici PR Executive mě drží jenom národnost partnera. Z oka mi ale Abdullah vypadl, až když došlo na debatu o platu. „Buďme k sobě upřímní. Plat dostane podle toho, okdud pocházíte... Moje přítelkyně je z Bulharska, to jste sousedi. Vím, jak to u vás vypadá... Východní Evropa, no, nabídnu vám 400 dinárů.“ Byla to polovina toho, co jsem si řekla. Rozladilo mě to a asi to bylo vidět. „Neberte si to tak. Kdybyste se narodila v Indii, dal bych vám 200. Amerika nebo Británie za 1000.“ Nestačila jsem zírat. „Nejlíp jsme placení my, Libanonci. Máme kvalitní vzdělání.“ A my ne? „Naše univerzitní výuka má sto let starou tradici.“ Jestlipak se pán někdy zajímal třeba o historii evropského školství? „Mluvíme třemi jazyky.“ Uznávám. Ale já taky. Jenomže čestina není světová a ruština není úplně v módě. „Jsme skvělí obchodníci.“ To ano. „Nejsme Arabi, ale potomci Féničanů.“ Tak to je moc. „Už jste někdy byla v Libanonu?“ Popravdě jsem odpověděla, že ne a to asi byla chyba. Abdullah mi velkodušně potřásl rukou, představil mě sekretářce a řekl, že v neděli nastupuju. Návrh smlouvy dostanu emailem. Odešla jsem smrtelně uražená jménem všech národů světa. Slíbená smlouva nikdy nepřišla a nikdo mi nic nevysvětlil. Abdulláha jsem brzo potom potkala. Usilovně hleděl na druhou stranu a já jsem během týdne nastoupila úplně někam jinam. Pan Abdulláh na mě silně zapůsobil a já jsem si najednou začala všímat i jiných Libanonců a toho, co mají společného. Potenciální šéf byl syntézou všemožných špatných vlastností a já jsem najednou tytéž rysy začala pozorovat i na ostatních. V Bahrajnu je Libanonců hodně a na každém jsem našla chlup. Všichni měli vysoké sebevědomí, i když pro to třeba nebyly zvláštní důvody. Rozhazovali peníze za luxusní resturace a značkové oblečení, vozili se v drahých autech a pak si chodili půjčovat ke známým. Vesměs to byli podnikatelé, ale nebylo úplně zřejmé, co vlastně dělají. Ublíženě si stěžovali na kvalitu jídla a obsluhy a celkově nízkou úroveň civilizace úplně kdekoli a hlasitě všem sdělovali svoje názory, kde jedině stojí zato poobědvat či popít. Svoje poznámky zásadně adresovali pouze managerovi a k personálu se chovali povýšeně. Mluvili především o sobě a i když to náhodou byli zaměstnanci, vždycky to byla „moje firma“. Cesty k výdělku byly klikaté a spolehlivost nepatřila k jejich ctnostem. Fakta si přizpůsobovali vlastním potřebám, ale běda, kdybyste je nařknuli ze lži. Vzájemně se pomlouvali a kastovali se podle místa narození a náboženské příslušnosti. Tak jsem potkala Karíma, který na každém kroku podváděl svoji manželku a završil to tím, že se bez vědomí svojí paní oženil podruhé a už dva roky má dvě nezávislé rodiny. Pak Tonyho, který neměl na splacení dluhu, a tak mu kamarád dohodil obchod s dobrým výdělkem. Tony zpronevěřil peníze na nákup materiálu, dodnes je nesplatil a když po něm peníze chtějí zpátky, cítí se uražený. Audi neprodal a dál bydlí ve vile, kterou jeho malá rodina ani nepotřebuje... A potom ještě Dinu a Nwafu... Završením pak byla návštěva samotného Libanonu. Podrobnosti až přístě, ale teď to aspoň shrnu. Rozdíl mezi očekáváním (po tom, jak fantastické chvály jsem od samotných Libanonců slyšela) a realitou byl ohromný. V této souvislosti se mi připomněla ta moudrost o reklamě, která je jenom navoněnou zdechlinou. A to byla poslední kapka. Padlo definitivní rozhodnutí. Arogance a nadutost jsou základním rysem libanonské národní povahy. Nemám je ráda. Howgh. Když se mi v hlavě trochu rozednilo, musela jsem si připustit, že jsem spadla do stejné pasti jako pan Abdulláh, který schopnosti zaměstnance posuzoval souhrnně podle země původu, sám omezený svými znalostmi (patřil k těm, kteří nezaznamenali rozpad Českosloveska). Odsoudila jsem Libanonce, i když jsem vždycky tvrdila, že všechny zevšeobecňující posudky, které se snaží postihnout charakter národa jsou nesmysl, často urážlivé a zavádějící někdy i nebezpečné (když s nimi začne nakládat třeba takový Abdulláh). Znáte to... Angličani jsou chladní, Němci mají smysl řád a my jsme pohodlní a držíme krok a řadu. Nějak se v tom nevidím. Ani ty Angličany vlastně. Němce snad, ale těch zase moc neznám. Nakonec tomu jenom stačilo dát víc času a ještě jednu šanci. Dnes mám libanonské přátele, kterých si vážím a některé dokonce obdivuju. Naši libanonskou rodinu bych neměnila a na prázdniny v kopcích nad Bejrútem se každý rok těším, protože tam tam potkám Nadíma, Mayu, Issu, Huwajdu... A co z toho plyne? Asi takto. V životě jsem ještě neviděla žádného Gróňana. Je možné, že potkám jednoho a bude to Abdulláh. Nebo jich potkám deset a třeba budou Abdulláh všichni. Určitě v Grónsku aspoň deset pitomců mají. Ale já se nenechám vyprovokovat a budu si myslet svoje o tom jednom pitomém grónském Abdulláhovi a zbytek Gróňanů nechám v klidu, míru a pokoji spát spánkem spravedlivých.
  11. Podzimní koncert Manama Singers. Zpíváme písně z muzikálů Cats a The Wind in the Willows. Opět v Crowne Plaza Conference Hall, vstupenky budou v prodeji i na místě.
  12. Láska k vlasti

    Láska k vlasti Miluju svoji vlast. Nikde se tráva tak nezelená, žádný jazyk nezní tak sladce a žádná jiná panoramata tak neberou za srdce. Moravský vrabec, hořké pivo, připálený špekáček na klacku, praváky v košíku, Hrad nad Vltavou, svatováclavský chorál...sladké mámení, rosa na kolejích a na pasece motýlek. Vždycky když letedlo dosedne na rodnou půdu, jsem plná dojetí a v duchu se vděčností křižuju... ...koridor v příletové budově je ucpaný a někde vepředu před zmateným davem někdo křičí: „Češi vpravo, cizí pasy nalevo.“ Ti, co porozuměli, se začnou tlačit na svou stranu a ostatní nechápou, co se děje. Povely se opakují, hlasitěji a s větším důrazem. Překlad do jakéhokoli jiného jazyka se nekoná. Krásná blondýna od letištní policie, které nepřipadá divné, že jí půlka cestujících nerozumí, vytrhne jednomu bezradnému muži z rukou pas (pán totiž adekvátně nezareagoval na výzvu: Jak se jmenujete?) a začne v seznamu hledat jeho jméno. Dlouho to trvá a muž jí, v dobré vůli, začne nahlížet přes rameno a po chvíli ukazováčkem píchne do papíru. Policistka se otočí a oboří se na cizince: „Nešahejte mi na to!“ Za trest pána vyřadí, nechá ho stát na hanbě a věnuje se ostatním. Kontrola seznamu cestujících vedená policejními jazykovými odborníky trvá 25 minut. Jazykové nalosti naší letištní posádky si můžu vychutnat ještě jednou. Na stanoviště pasové kontroly se omylem zatoulal starší asijský pán. Úředník ho naviguje: „Vy ne tady, tady Česko, vy přestup na Terminálu 2.“ Pán se ukloní do půl pasu a vyklidí pole. Asi si jde koupit českou jazykovou příručku. S poněkud zkázněným nadšením opouštím letiště. V kapse mám dvoutisícovku a před sebou dvacetiminutovou cestu autobusem na Břevnov. Potřebuju drobné. Zkusím koupit předražené žvýkačky, ale prodavačka mi řekne, že nemá nazpátek. Jízdenky nevede. Ve směnárně se na mě slečna mile usměje a taky mi nerozmění. No uvidíme. Automat bankovky nebere, rozměňovací stroj tu není a doplňkový prodej jízdenek u řidiče byl zrušen. Tak co mám dělat? Můj zrak padne na nálepku upevněnou na stojánku zastávky – jízdenky přes sms. Vypadá to jako jednoduché a hlavně jako jediné řešení. Pošlu sms a čekám, co se bude dít. Neděje se nic. Kochám se tvary mraků na bouřkové obloze. Sedím na zastávce, čekám, vstanu, popojdu. Autobusy přijíždějí a odjíždějí, jenom ten můj nikde. Když už uplyne 20 minut a tytéž linky se objeví podruhé, napadne mě zkontrolovat jízdní řád. Zjistím, že zastávka je pořád stejná, ale můj autobus už odsud nejezdí. Kousek blíž hlavní silnici je jiná zastávka. Právě mi to ujelo. Po deseti minutách, sláva, se můj autobus objeví. Je úplně prázdný a já jásám. Ale to dilema. Co jízdenka? Sms jsem poslala, ale potvrzení nepřišlo. Mám se svěřit řidiči, nebo to risknout? Lámu si hlavu a autobus se blíží... Projede zastávkou, zabliká a zmizí v zatáčce. Sakra! Už jsem tu přes půl hodiny. Nemám jízdenku, zřejmě jsem ani ještě nenašla, odkud se dostanu do města, mrholí a já, zvyklá na teplo Zálivu, mrznu. Vím, že autobus na letišti zastavuje dvakrát, a tak se vydám k Terminálu 2. Na půl cestě zaslechnu, že mi zády něco hučí. Můj břevnovský autobus. Prásknu do koní a rozběhnu se jak o život. Autobus mě v klidu předhoní, ze zadního sedadla mě povzbuzuje asi tříletý chlapeček. Lidé nasedají a můj kufr drnčí po asfaltě. Spurtuju v oblaku výfukových plynů. Už jsem na zastávce, vyskočím na první schod, abych se mohla chytit nějaké tyče a trhem do autobusu nadhodit svůj kufr. V tom okamžiku řidič, umím si představit s jakým požitkem, zavře dveře. V panice vyskočím zpátky na nástupiště za svým kufrem... ..a tak jsem pak nasedla jsem do prvního autobusu, který se na zastávce ukázal. A nezavřel mi před nosem. Dilema s jízdenkou se proměnilo v jistotu, že kdyby mě chytil revizor, pokutu nezaplatím, i kdybych měla noc strávit na policejní stanici. A možná bych schválně tvrdila, že jsem zapomněla česky. Na nebi už nebyla majestátní mračna, ale bylo hnusně zataženo. Cesta na Břevnov mi trvala hodinu a půl. (Nějakou dobu mi totiž taky zabrala marná snaha najít navazující autobusovou linku na Vítězném náměstí, do nějž se, jak známo, sbíhá několik velkých ulic, a ty je třeba překonávat podchody. Zkusila jsem to třikrát a pak mě přestalo bavit tahat kufr po schodech nahoru a dolů. To už mi bylo i docela teplo, ne-li horko.) Toho dne jsem přiletěla přes Londýn. Na Heathrow jsem byla poprvé a bez libry. Jízdenku do centra jsem si koupila kreditkou, v metru jsem se zorientovala bez problémů, protože všude bylo dost orientačních cedulí, a několikrát jsem pak místních policistů ptala na cestu. Byli milí a v poklidu naslouchali mému divnému přízvuku. Miluju svou vlast. Nejlíp mi to jde na dálku. Původně pro www.blog.idnes.cz.
  13. Rasismus

    Rasismus (soubor trapných příhod) „...a hlavně mi přiveďte nějaké slušné nájemníky. Araby neberu. Žádné Egypťany nebo Jordánce, ti by mi to zdemolovali. Indy a Pákistánce taky ne, to jejich vaření páchne. Abyste rozuměla, já nejsem rasista, ale mám svoje zkušenosti.“ Kdybych něco podobného slyšela v Evropě, tak snad zavolám do televize, ale za těch pár let v realitní agentuře v Perském zálivu už jsem podobný proslov slyšela tolikrát... „Pan domácí“ (Bahrajnec – své krajany z kategorie možných nájemníků vyřadil jako první) si postavil nový věžák, zařídil ho, podle vlastních slov, luxusním nábytkem a tak nějak podlehl dojmu, že vytvořil světové unikum, na které by se nejlíp ani sahat nemělo. Káva, kterou mi jeho sekretářka uvařila, nechutnala špatně, a tak jsem s kofeinem spolykala i všechny případné výhrady. „Američani, Evropani, to jsou dobří lidi. Ale jenom páry, na nějaké hlučné večírky – to svobodní muži dělají – nejsme zvědaví. Žádné děti, poničily by nábytek. Samozřejmě ne zvířata. Taky studenty nechci, dělají binec. Vím, co jsme zamlada vyváděli my. Zásadně nekuřáky...“ Když jsem si tak v duchu probrala, kteří z mých klientů by touhle úzkou branou prošli, nezbyl – samozřejmě – skoro nikdo. „Nejsem rasista, ale...“, „nechci nevšeobecňovat, ale...“, „...mám svoje zkušenosti“. Tady v Bahrajnu jmenovanými a podobnými předsudky spousta lidí. Možná je to u nás taky tak, ale tady se za ně lidé jaksi nestydí. Tyhle výroky většinou rámují žoviálnosti typu „mezi námi“, „abych byl upřímný“ atp. Po nich následuje něco politicky nekorektního, na Západě napadnutelného, zde tak nějak tolerovaného. (Dosavadním vrcholem trapnosti bylo, když jsem jednomu snědému Britovi jménem Mohamed, viceprezidentovi banky, předváděla byt v jiné „luxusní“ budově. Zatímco jásal nad jacuzzi v koupelně, správkyně domu mi v ložnici polohlasně s výčitkou sdělila: „Vždyť není bílej. To nepůjde.“ A taky to nešlo. Byt mu nedali. Viceprezident to vzal na vědomí, urazil se...a tím to skončilo.) Původně jsem předpokládala, že spolužitím s jinými národy a kulturními skupinami vzniká větší tolerance. Teď už vím, že to tak není. Jak je vidět, mít s něčím zkušenost ještě nutně neznamená být napřed ve vývoji. Taky je třeba s tou zkušeností dobře naložit. Když jedete londýnským metrem, v jednom vagonu potkáte zástupce všech možných ras. Proto mě zarazila reakce starého pána, u kterého jsem chvíli pracovala ve Walesu, když jsem se ho zeptala, jestli u nás můžou přespat moji známí. Žádala jsem ho dvakrát a v obou případech následovalo totéž zvolání: „Tvoji kamarádi jsou moji kamarádi!“ A pak John ztišil hlas. „Ale nejsou to černoši, že ne? To by se mi nelíbilo.“V Čechách jsme ještě žádný pořádný nápor přistěhovalců nezažili a předsudečné debaty o povaze jednotlivých národů nejsou na denním pořádku. Ale i na tom málu, co máme, pracujeme vcelku se zdarem. Romové jsou příživníci, Ukrajinci nás připravují o práci, Slováci zabírají místo na vysokých školách. Nevím, co špatného dělají Vietnamci a Číňani, ale možná je to jenom moje neinformovanost. Ostatní necháváme napokoji, protože o nich moc nevíme. Čas ukáže, jak my zvládneme mísení kultur a národů, které dříve či později dorazí i k nám. PS1: A na závěr ještě jednu příhodu. Máme příbuzného, který vyrůstá v Texasu. Loni o prázdninách mi povyprávěl spoustu historek o tom, co zažili s Kylem a Alexem. Jednou jsme ho pak šli vyzvednout z hodiny karate a jak se ukázalo, mezi čekajícími rodiči byly i maminky obou chlapců. Jedna měla mezi obočím třetí oko a druhá vypadala jako mladší sestra Tiny Turner. Všechno jsem o těch kamarádech věděla, ale nikdy se neprobíralo, jakou „mají barvu“. Potěšilo mě to. Těžko učit starého psa nové kousky, ale aspoň že ty děti dokážou správně vyhodnotit, co je na člověku důležité. Když budou naše děti vyrůstat ve smíšené společnosti vychovávány k vzájemné úctě, bude líp. PS2: Letos v létě náš malý Američan prohlásil, že Asiati jsou zlí a s nimi on se nebaví. Němci jsou fašisti a nejhorší ze všechno jsou Mexičani, protože jsou to nelegální imigranti a ujídají z mísy těm, kteří poctivě pracují. Dobří jsou leda Číňani, protože od nich m všechny hračky. Doba bezelstného dětsví minula. V jedenácti letech je z něj další starý pes. Tak nevím. Původně pro www.blog.idnes.cz.
  14. Svatba

    Po tom, co jsem svoji kytici hodila mezi svobodné kamarádky, mi jeden bahrajnský známý řekl: „Pro nás je svatba důležitější než pohřeb. Na svatbu prostě musíš.“ Když musíš, tak musíš, a proto když jsme dostali pozvání nas Ezdínovu svatbu v Ammánu, vyrazili jsme. V letadle jsem sežvýkala bagetu se sýrem. Bylo mi jasné, že se připravuju o místo na sváteční pochoutky, ale už jsem to nemohla vydržet. Po víně jsem se neptala, i když v muslimských zemích se tolik alkoholu nevypije, i v tomhle směru jsem se chtěla šetřit. Večírek se konal v komunitní „party hall“, kterou provozují palestinští emigranti z obce, odkud původně pochází ženichova rodina. Hned u vchodu jsem byla představena jeho mamince oblečené v krásném tradičním obleku, který hrál všemi barvami duhy a i mnoha jinými. Maminka mě objala, několikrát políbila, chytila za ruku a odvedla do síně v levé části budovy. V místnosti u kulatých stolů sedělo asi dvě stě žen různého věku, pod pódiem s bílým trůnem bohatě dekorovaným květinami právě tančil Ezdín se svou nevěstou. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že kocoviny se bát nemusím. Přepadl mě ale jiný strach - že tu nikoho neznám a že si tu asi s angličtinou nevystačím. Přijeli jsme totiž na pozvání ženicha, jeho bratra a strýce a ti všichni už byli spolu s mým manželem v nějaké jiné části budovy na pánském dýchánku. Vzápětí se ale ke mně přihlásila Sawsan, palestinská Jordánka s kanadským pasem a kvalitní angličtinou. Usadila mě ke stolu příbuzných z ženichovy strany a vysvětlovala mi kdo je kdo a co a proč se děje. V okamžiku mého příchodu číšníce nabízely kolu, kteru jsem odmítla. Druhou šanci už jsme nedostaly. Pitné vody na ochlazení, v přehráté místnosti nezbytné, bylo ale naštěstí dost. Mixážní pult, světla a kamery měla na starosti skupinka dívek v hidžábech, na kterých měly nasazená sluchátka pro odposlechy. Napadlo mě, že asi mají nastvenou vyšší hlasitost. (Při posledním koncertě Manama Singers mi v rámci afrického kostýmovaní kolegyně uvázala šátek přes levé ucho. Zleva, od altů, jsem neslyšela téměř nic, zato mužská sekce napravo přímo bouřila. Zpívala jsem sama proti dvaceti tenorům a basům, můj výkon nestál za nic.) Pomalou píseň vystřídalo něco jako Carmina Burana v orientálním aranžmá a z hlavních dveří vyplul vozík se svatebním dortem, který nevěsta se ženichem na všech devíti úrovních rozkrojili společně drženým mečem. Dort zase odjel a po deseti minutách ho číšnice začaly servírovat na talířkách. Ženich zmizel a ženy se daly do tance. Kdo netančil, přihlížel. Moc se nekonverzovalo, ale nikomu to nebylo na překážku a nezdálo se, že by to mělo být jinak. Sawsan mi sdělila, že svatba má vcelku pevný řád a předem se ví, co bude následovat. Muži se k nám připojí o půl jedenácté a za další hodinu bude konec. Jak řekla, tak se stalo. Ještě předtím se ale vrátil ženich a nevěstu, které někdo neustále utíral pot a upravoval make up, ověšel zlatem, co jí koupil jako svatební dar. Tři náramky, tři náhrdelníky, tři prsteny. Náušnice jenom jedny. Nevěsta sestoupila z trůnu a tančila s ženichem mezi ženami, aby všechny mohly ocenit Ezdínovu štědrost. V deset třicet se otevřela obě křídla dveří a v chodbě za nimi stál dav mužských hostů. Zároveň se ale dobrá polovina dam zvedla k odchodu. Nevěsta si na korzet oblékla kabátek a vlasy přikryla závojem ze šifónu. Dokonce i prozápadní Sawsan si přes svoje večerní šaty bez rukávů přehodila šál. Jediná já jsem nepodnikla žádná opatření a můj nezakrytý dekolt najednou vypadal jako nepatřičná díra v jinak docela pěkném společenském modelu. Ale nikdo ni mic neřekl. Muži se seřadili do špalíru, přáli novomanželům a ženichovi předávali anonymní obálky s peněžními dary. Chtěla jsem přát taky, ale řekli mi, že se mezi muže nemám míchat, ať radši počkám. Když jsem se ke gratulaci dostala později, ženich už mě nelíbal na tváře jako za svobodna a podle vlažného stisku nevěsty jsem pochopila, že ten výstřih a šaty na ramínka tak úplně ok nejsou. Nakonec to byl její den, já už jsem si svoji slávu užila. S příchodem mužů rozjařená nálada dostoupila vrcholu. Starší i novější písně arabské populární hudby roztančily většinu hostů. Dokonce i mě (i s tím výstřihem) vzal do kola ženichův otec. Ezdín byl pod pódiem i na něm, sám i ruku v ruce, s nevěstou, bratrem, švagrovou, strýcem, tetou... Ti všichni to uměli a byla radost na ně pohledět. Naprosto střízlivý ženich tancoval jako o život a s blahým úsměvem ve tváři vítal štěstí, které ho potkalo. Bylo to krásné, i když tuhle hudbu nemám ráda, v žaludku už mi kručelo, do toho jejich rytmu mi nevycházely kroky a zachtívalo se mi točeného v půllitru. Půl hodiny před půlnocí to dýdžejka v půlce písně zabalila. Nikdo neprotestoval, muži obklopili novomanžele a vyprovázeli je k vyzdobenému autu recitovanou písní. V červenci není v Ammánu chladno, ale u východu si nevěsta oblékla dlouhý bílý plášť s kapucí. A tak to všechno dobře dopadlo. Svatební smlouva byla podepsána už v únoru, ale až teď jsou ti dva konečně svoji. Do dneška museli oba čekat, až spolu konečně budou moct být sami. A tak jim přejme všechno dobré. Pro nás, hosty, ale ještě večer neskončil. Přesunuli jsme se do domu rodičů ženicha, kde se po několik hodin pila káva, kouřila vodní dýmka, pojídalo občerstvení a vtipkovalo. Byla to prostě úplně jiná svatba. Druhý den mě nebolela hlava a nepálila žáha. Dopadlo to dobře i pro mě. Původně pro www.blog.idnes.cz.
  15. Odkud jsi?

    Odkud jsi? V Bahrajnu je něco kolem milionu obyvatel. Tři čtvrtiny tvoří místní a tu poslední my, celosvětová směs. Není proto nic divného, že při běžném seznamovacím obřadu po větě Jak se jmenuješ? okamžitě následuje Odkud jsi? Asi se shodneme v tom, že domov je každému, ať už víc nebo míň, drahý a že jsme na místa, odkud pocházíme, hrdí. Nepamatuju se, že bych se kdy zamotala do nějaké pranice, ale za vlast a rodinu bych asi byla ochotná se bít. Jenom si představím, jak někdo prohlásí třeba: Kroměříž je trapná díra, a už mi ruka cuká. Jsem si jistá, že s láskou na svůj domov vzpomínají i ti, co se narodili uprostřed pouště nebo sněžných plání, protože znají důvěrná tajemství těch míst, která nám, cizím, zůstanou navždy skryta. Tak i já jsem pyšná na svoje rodné město, ačkoli za hranicemi České republiky o něm nikdo neslyšel, a jsem pyšná na to, že jsem Česka, i když v mezinárodním dění nehrajeme velkou roli a přestože mimo Evropany nás nikdo pořádně nezná. Už pár let na našem malém ostrově pracuju jako realitní agentka. Neustále potkávám nové a nové lidi a asi tak třikrát týdně slyším větu: Vy jste určitě Ruska! Padesátkrát jsem na tuhle záměnu reagovala mile a s poklidem jsem opravila klientův omyl. Ne, já pocházím z České republiky. (V mnoha případech následoval nejistý úsměv a změna tématu.) Kulatá tvář, světlá pleť a ostře vyslovované r, zdá se, jasně určují diagnozu Rus/Ruska. Znamená to, že jiní Slované než Rusové nemají v povědomí lidstva místo? Copak by Pákistánce potěšilo, kdybyste se ho ptali, jestli je z Indie? Copak Íránce neuráží, že je kdekdo běžně považuje za další z mnoha arabských národů? Musím přiznat, že mi ta záměna začala být protivná, zvlášť když se mi párkrát klienti snažiil předvést svůj ostrovtip. Naposledy na mně jeden blízkovýchodní obchodník vyššího věku najednou uprostřed prohlídky domu lišácky zamrkal a pronesl něco jako: Zdravstvujtě! Ach jo, a že zrovna to Rusko! A tak jsem se rozhodla, že po jedenapadesáté to bude jinak. Za změnu a pokrok je třeba bojovat a slávu našeho národa hlásat. Moji klienti už se asi zpátky do školy nevrátí, a tak nástrojem osvěty budu já. Jsme národ malý, ale hrdý! Příležitost realizovat novou strategii na sebe nenechala dlouho čekat. Téhož dne k večeru jsem v jednom hezkém bytě s výhledem na moře vítaladalšího klienta. Na poslední chvíli mi ho přehrála kolegyně, takže jsem ani nevěděla o něm neměla žádné detaily. Slunce šlo k západu, venku bylo už teplo, ale ne vedro, a pan klient se dostavil v úpravném obleku a vynikající náladě, se širokým úsměvem. Spustila jsem svoji realitní píseň o tom, že tento byt je dvoupokojový, s terasou, právě zařízený novým nábytkem, takže vše je krásně čisté a bez nejmenší závady- a pak to přišlo. „Vy jste z Ruska, že ano?“ Přišla moje chvíle. Když mohlo lidstvo pochopit, že ne každý černoch, kterého potkáte na ulici, se narodil v rovníkové Africe, tak i my máme svoji šanci. „Ne, já jsem z České republiky. Víte, my máme s Ruskem špatné zkušenosti z nedávném historie. Ještě pořád je to trochu citlivé téma.“ Pánovi poněkud pohasl úsměv, ale nevzdával se. „Víte, ten váš přízvuk a to jméno taky máte, jako byste byla z Ruska!“ „Můj rodný jazyk je čeština. Patří do stejné skupiny jako ruština, to ano. Nás, Slovanů, je hodně. Třeba Poláci, Ukrajinci, Slovinci nebo Chorvati.“ A abych tomu nasadila korunu: „My ty rozdíly v přízvuku slyšíme, ale chápu, že pro cizince to všechno zní stejně.... Víte, moje jméno ryze české. Rodiče by nikdy nevybrali nic, co by znělo rusky. To by vypadalo, jakoby schvalovali ruskou invazi.“ Z úsměvu pána v dobrém obleku už nezbylo nic. Konečně jsme přešli k vlastní prohlídce bytu. Ukazovala jsem zájemci o pronájem cestu a přemýšlela o svém vítězství. Ubránila jsem naši národní identitu a zároveň pokazila zákazníkovu náladu. Udělala jsem sice něco pro zmoudření lidstva, ale když jsem člověku, aspoň o deset let staršímu než já, dávala svoji národopisnou lekci, cítila jsem se, kupodivu, lehce trapně. No nic, učení může i bolet, možná příště zmírním tón...a rozhodla jsem se, že jsem to vlastně provedla dobře. Klient se zastavil v ložnici a dlouze si prohlížel vestavěné police a úložné prostory šatníku. Potom se ke mně posmutněle obrátil a hlasem prostým výčitky prohlásil: „Krásný byt, ale ne pro nás. Všechno se nám to sem nevejde. V Moskvě jsme ty skříně měli větší.“ Původně pro www.blog.idnes.cz.
×