Blogs

Our community blogs

    • 1
      entry
    • 0
      comments
    • 4472
      views

    Recent Entries

    Občas, zejména když se vracím pozdě domů a je zima, tak se rád zastavím v jedné hospůdce na autobusovém nádraží. Tedy, ona to není pravá a klasická česká hospoda, je to spíš takový moderní kříženec hospody a baru, mají tam několik televizních obrazovek, na kterých pouštějí fotbalové přenosy nebo videoklipy, ale je tam teplo a sklenička becherovky mi příjemně ukrátí čekání na autobus, který ve večerních hodinách odjíždí do naší vesnice už jen zřídka. Na stěně mají pověšenou zasklenou vitrínu, jejíž obsah mě inspiroval k napsání těchto řádků. Nachází se v ní podlouhlý předmět, který v příšeří a oblacích tabákového dýmu není dost dobře možné blíže identifikovat, avšak aby nebyl pozorovatel ponechán v nejistotě, je u něj cedulka s nápisem „Nejdelší doutník vyrobený na Cubě v roce 1950.“

    Zvláštní. Do české hospody by se podle mého názoru hodila čeština neředěná cizími výrazy. Avšak nejmenují-li Kubánci v písemném projevu svou zemi Kuba, ale Cuba, budiž jim to přáno a možná, že ta zmíněná cedulka nějakého náhodně přišedšího Kubánce pojmenováním jeho vlasti v jeho mateřštině potěší, a to dokonce navzdory tomu, že zbytku textu zřejmě neporozumí. Hlavně, když se nebude pokoušet podrobně prozkoumat tu věc, která je umístěna uvnitř.

    Jednoho velmi mrazivého večera jsem si opět všiml této vitríny a shodou náhod v televizi běžel videoklip s různě se otáčející, přibližující a zase vzdalující zeměkoulí. Snad právě tato kombinace vjemů a třeskutá zima venku mě přivedla na myšlenku, že by nebylo špatné ohřát se někde v teplých krajích. Někam cestovat, někam se podívat. Chvilku jsem o tom přemýšlel a musím se přiznat, že mé myšlenky se spíše, než v rovině reálného plánování cesty, snad pod vlivem té becherovky, pohybovaly v rovině lingvistické. A najednou jsem se zhrozil dilematu, které mi vytanulo v mysli, vždyť já vlastně nevím, jestli bych se měl podívat někam „do“ nebo někam „na.“

    U většiny zemí platí, že se jezdí do nich, jakoby dovnitř a že vše co jim náleží, ať už jsou to jejich obyvatelé, vlády, hospodářské problémy, zločinnost nebo naopak bohatství či národní gurmánské speciality, si též drží jaksi uvnitř. Příkladem budiž taková Francie, když na ni pomyslím, mohu si s klidem říci „až zase někdy pojedu do Francie, určitě si tam dám mušle, ty mívají ve Francii opravdu vynikající.“ Mezi zeměmi však existuje několik bílých vran, u kterých se neříká, že se jezdí do nich, nýbrž na ně a které nemají své propriety uvnitř, ale na sobě. Snad jakoby se tyto země bály připustit si turisty blíže k tělu a odhalit jim svá tajemství, snad jako kdyby ani vlastním lidem nedovolily žít plnohodnotný život v sobě samých a nechávaly je pouze na svém povrchu. Takovýchto zemí není mnoho, když jsem o tom přemýšlel, připadl jsem například pouze na tu zmiňovanou Kubu, pak na nám blízké Slovensko a potom ještě třeba na Nový Zéland, Floridu, Aljašku a na pár dalších.

    Je jasné, že tyto země se k turistům, i ke svým vlastním lidem nechovají podle toho, jestli v souvislosti s nimi používá čeština předložku na nebo do, ale podle toho, jaké mají politické zřízení a podobně. Otázka však leží trochu jinde, právě v té zmíněné češtině. Jak to, že to máme v našem mateřském jazyce tímto způsobem rozdělené a jaká vlastně platí pravidla k tomu, abychom mohli říci na a nikoli do? Odborník by mi jistě poskytl naprosto jasnou odpověď, avšak sám jsem ji nenašel. Hledal jsem v oblasti názvoslovné, ale Slovensko a Slovinsko se liší pouze v jednom drobounkém detailu, takže nic. Pak se mé úvahy obrátily do roviny zeměpisné, avšak Austrálie a Nový Zéland jsou z pohledu středoevropana prakticky na stejném místě, takže opět nic. Při srovnávání dalších kritérií mi nepomohl pohled politický, hospodářský, ani žádný jiný, takže opravdu nevím. Jednu věc však vím jistě, ať už je důvod této různosti jakýkoli, Čech se nikdy nesplete, nikdy se nevydá na dovolenou třeba na Švédsko, nikdy neřekne, že v Kubě mají totalitní režim. Jenže co takový cizinec, který se snaží naučit česky, třeba zrovna Kubánec, jenž k nám emigroval a k tomu, aby zde nalezl práci, trochu té češtiny potřebuje? Kolik lekcí naší mateřštiny musí absolvovat a kolik let musí zde u nás žít, aby si jednoho krásného dne mohl s jistotou, že se nesplete říci, že se na Kubu vrátí, jakmile se tamní politické uspořádání v demokracii obrátí? Popravdě řečeno, nepřeji mu ani tu nucenou emigraci, ani ty záludné tůně českého jazyka, jediné co mu přeji je, aby se dožil chvíle, kdy se bude moci bez obav vrátit domů.

    Celá problematika je ještě o něco horší a občas připomíná záludnosti předložek v angličtině, do kterých žádný průměrně nadaný Čech nemá šanci beze zbytku proniknout. Představme si, že se našemu Kubánci u nás daří, po čase si může dopřát dovolenou za oceánem a navštívit své blízké, kteří se vystěhovali na jih USA. Promluví si tedy o svých plánech se šéfem, maličko to poplete a řekne, že by potřeboval měsíc volna v jednom kuse, protože chce jet na Ameriku. Šéf se rázem rozvzpomene na své mládí, zablýskne mu v očích, řekne si, že to podnik bez něj nějaký čas vydrží a odpoví „tak jo a když budeš chtít, já na to Berounsko pojedu s tebou, už léta jsem si pořádně nezatrampoval.“

  1. S rozšířením facebooku, který se stal součástí života asi většiny z nás, jsme se rozhodli věnovat každé zemi světa vlastní facebookovou stránku, která se může stát dobrým pomocníkem v našem životě v zahraničí. Stačí se stát jejím fanouškem a rázem se tak propojit s ostatními krajany v dané zemi.

    Přes facebookovou stránku naší konkrétní země můžeme poznávat nové kamarády, radit si i sledovat nebo plánovat dění v místní československé komunitě. Na rozdíl od ostatních facebookových stránek jsou tyto dále napojeny na své mateřské Čechoslováky.com, odkud se do nich automaticky promítají novinky diskusních fór, kalendáře akcí i inzerátů konkrétní země.

    Mauritius.pngSaudskaarabie.pngJaponsko.pngNovyZeland.png

    V seznamu níže naleznete země, pro které jsme již facebookové stránky vytvořili a postupně jej budeme rozšiřovat i o další státy a významná města. Budete-li chtít, zaleťte se podívat na Mauritius, kde žije naše milá Sawmy nebo do Bahrajnu, kde se chystáme na koncert Andrea Bocelli. :)

    Afrika

    Alžírsko Egypt Keňa Libye Mauritius Seychely Súdán Tunisko Zimbabwe

    Asie

    Ázerbajdžán Čína Filipíny Indie Indonésie Japonsko Kazachstán Mongolsko Singapur Thajsko Turecko Vietnam

    Austrálie a Oceánie

    Austrálie Nový Zéland

    Blízký Východ

    Bahrajn Irák írán Izrael Jordánsko Kuvajt Katar Libanon Omán Saúdská Arábie Spojené arabské emiráty Sýrie

    Evropa

    Belgie Bosna a Hercegovina Bulharsko Černá Hora Dánsko Estonsko Finsko Francie Chorvatsko Irsko Island Itálie Kypr Lichtenštejnsko Litva Lotyšsko Lucembursko Maďarsko Makedonie Malta Moldavsko Monako Německo Nizozemsko Norsko Polsko Portugalsko Rakousko Rumunsko Rusko Řecko San Marino Slovensko Slovinsko Srbsko Španělsko Švédsko Švýcarsko Ukrajina Velká Británie

    Jižní Amerika

    Argentina Brazílie Chile Peru

    Střední Amerika

    Guatemala Kuba

    Severní Amerika

    Kanada Mexiko Spojené státy americké

    Budeme rádi, když Vám facebookové stránky pomohou ve Vašem životě v cizí zemi a služba pro Vás bude užitečná.

    Hodně štěstí!

  2. Tohle téma mě v životě nezajímalo. Až dokud se začalo týkat mě. Pak jsem ale zjistila, že v něm jedou snad úplně všichni ostatní. Udivilo mě, kolik lidí cizí těhotenství bere zcela osobně a dává vám dobře míněné rady, které ale často hraničí s kategorickým imperativem. Těch rad je moc, liší se a dokonce si odporují. Zvlášť když během těch devíti měsíců projdete několika různými kulturami. Na hodnotě nového života se ale shodnou všechny, a to podle mě vysvětluje tu urputnost, se kterou si každý osobuje právo prosadit svůj zaručený recept. Ale abych byla upřímná, taky si vzpomínám, jak mě jednou vyvedla z míry moje syrská známá Lamia, kterou jsme byli navštívit v porodnici, a Lamia nad nevinnou tváří své třídenní dcery prohlásila, že autosedačku samozřejmě nekoupili, protože novorozeňata nemají pevnou páteř a fixace v autosedačce škodí, jestli jsem snad o tom v životě neslyšela nebo co. No neslyšela, zato jsem slyšela, ze proletět předním sklem je životu nebezpečné i pro dospělého. Mám stále v živé paměti, kolik úsilí mě tehdy stálo ovládnout se a nekazit sváteční náladu dohadováním o bezpečnostních opatřeních. Je třeba říct, že malá Nirín i bez autosedačky na cestě z porodnice, hamdullilah, prospívá dobře.

    Zajímavé je, že asi všichni a všude trpí na pověry, že pohlaví dítěte se dá vyčíst ze vzhledu matky, tvaru břicha nebo jejích neobvyklých chutí. Řekli mi, že se nám narodí chlapec, protože vypadám lépe než dřív nebo taky proto, že jsem zrovna vypadala unaveně. Řekli mi, že když břicho trčí dopředu, bude to kluk, a jiní zase, že ze stejného důvodu to nemůže být nic jiného než děvče. Chuť na sladké taky znamená ženské pohlaví, protože kluk by chtěl maso, ale jiné totéž připisovali línému chlapci, který chce snadno a hodně růst. Těch názorů bylo tolik, a všechny zaručené, že opravdu nemůžu říct, kde mají jakou tradici. Měla jsem z toho ale dojem, že tyhle babské povídačky se můžou různit i v rámci horního a dolního konce jedné obce, nezáleží, jestli je to v Indii nebo u nás. Společné mají jedno, hluboké kořeny. Vcelku úspěšně jsem se ale s neutrálním úsměvem proklestila touhletou džunglí zaručených pravd, než sonografie udělala v téhle otázce jednou provždy jasno. (No... musím sebekriticky uznat, že se mi na čas podařilo podlehnout sugestivnímu bludu, že i když lékaři pohlaví určit neumí, matka to „prostě ví“. Jsem důkazem toho, že matka, stejně jako kdokoli jiný, neví nic. Ale zase to možná potvrzuje další oblíbené tvrzení, že v těhotenství žena zhloupne. Neumím si totiž představit, že bych jindy dokázala uvěřit takovému esoterickému nesmyslu. )

    Jak šly týdny a měsíce, začínala jsem mít dojem, že ztrácím společenský respekt a moje názory váhu. Do jednoho ucha mi moje bahrajnská lékařka šeptala, že v mém věku je vyšetření plodové vody zbytečné a nepřiměřeně riskantní a do druhého čeští kamarádi troubili, že právě v mém věku musím být zodpovědná a tuhle proceduru podstoupit. Zatímco mě na jedné straně vyprovázeli s radou, že zárukou spokojeného porodu je spinální analgezie, na druhé mě vítali s tím, že přeci nechci riskovat své zdraví, vždycky to všichni zvládli a že když si neulovím svého bobříka bolesti, přijdu o část zážitku. (Mám ten dojem, že by mi to ani tak moc nevadilo.) Kolik že těch bitev bylo? Zápas o sedačku na předním sedadle, jízdu na kole, utkání s popírači státem regulovaného očkování, mač mezi bojovníky za domácí porody a jejich odpůrci, mezi uživateli látkových a jednorázových plen, mezi alternativními trendy a konzervativci, které každá neobvyklá novinka nadzvedne ze židle. Myslím, že z odpůrců a zastánců obřízky bych dokázala sestavit nepřátelská vojska, krveprolití téměř zaručeno.

    Dítě by rozhodně mělo spát ve vlastní postýlce, ale blízko matky..., dítě by rozhodně mělo cítit zájem rodičů a mít šanci sdílet jejich tělesnou blízkost, nikdy ho nenechejte plakat..., dítě by rozhodně mělo hned spát samostatně a matka přicházet pouze na kojení, trocha nevyslyšeného pláče neškodí...!!! Nějakou dobu jsem si z toho dělala hlavu, ale teď už jsem si jistá, že si to rozhodně rozhodnu sama. Všeho moc škodí, i dobré vůle, lidové moudrosti a nezištných rad. Lidé jsme různí a pravd nepočítaně. Bojujme za svou, ale hlídejme sílu použité munice, ať má každý šanci s důvěrou a sebeúctou naslouchat i svým vlastním myšlenkám.

    PS: Když jsem poprvé vyrazila s kočárkem do ulic, pozorovala jsem, že kdekoho zajímá, koho to vezu. Dokonce i kolemjdoucí, které vůbec neznám, nakukují pod boudu a nešetří chválou. Ale najednou slyším: „Nemá tu čepičku moc na stranu? Dneska to fouká... Ňuňuňu, něco tam bouchlo do plínek, měla byste ho, maminko, přebalit... Leží moc na stranu, za našich časů jsme tam dávali plínku...“ Zatnula jsem zuby a pokračovala v jízdě. Po návratu domů mělo novorozeně od stěny na kočárku na čele vytlačený červená flek. Tak jo, tu plínku mu tam dám.