Blogs

Our community blogs

    • 1
      entry
    • 0
      comments
    • 4492
      views

    Recent Entries

    Občas, zejména když se vracím pozdě domů a je zima, tak se rád zastavím v jedné hospůdce na autobusovém nádraží. Tedy, ona to není pravá a klasická česká hospoda, je to spíš takový moderní kříženec hospody a baru, mají tam několik televizních obrazovek, na kterých pouštějí fotbalové přenosy nebo videoklipy, ale je tam teplo a sklenička becherovky mi příjemně ukrátí čekání na autobus, který ve večerních hodinách odjíždí do naší vesnice už jen zřídka. Na stěně mají pověšenou zasklenou vitrínu, jejíž obsah mě inspiroval k napsání těchto řádků. Nachází se v ní podlouhlý předmět, který v příšeří a oblacích tabákového dýmu není dost dobře možné blíže identifikovat, avšak aby nebyl pozorovatel ponechán v nejistotě, je u něj cedulka s nápisem „Nejdelší doutník vyrobený na Cubě v roce 1950.“

    Zvláštní. Do české hospody by se podle mého názoru hodila čeština neředěná cizími výrazy. Avšak nejmenují-li Kubánci v písemném projevu svou zemi Kuba, ale Cuba, budiž jim to přáno a možná, že ta zmíněná cedulka nějakého náhodně přišedšího Kubánce pojmenováním jeho vlasti v jeho mateřštině potěší, a to dokonce navzdory tomu, že zbytku textu zřejmě neporozumí. Hlavně, když se nebude pokoušet podrobně prozkoumat tu věc, která je umístěna uvnitř.

    Jednoho velmi mrazivého večera jsem si opět všiml této vitríny a shodou náhod v televizi běžel videoklip s různě se otáčející, přibližující a zase vzdalující zeměkoulí. Snad právě tato kombinace vjemů a třeskutá zima venku mě přivedla na myšlenku, že by nebylo špatné ohřát se někde v teplých krajích. Někam cestovat, někam se podívat. Chvilku jsem o tom přemýšlel a musím se přiznat, že mé myšlenky se spíše, než v rovině reálného plánování cesty, snad pod vlivem té becherovky, pohybovaly v rovině lingvistické. A najednou jsem se zhrozil dilematu, které mi vytanulo v mysli, vždyť já vlastně nevím, jestli bych se měl podívat někam „do“ nebo někam „na.“

    U většiny zemí platí, že se jezdí do nich, jakoby dovnitř a že vše co jim náleží, ať už jsou to jejich obyvatelé, vlády, hospodářské problémy, zločinnost nebo naopak bohatství či národní gurmánské speciality, si též drží jaksi uvnitř. Příkladem budiž taková Francie, když na ni pomyslím, mohu si s klidem říci „až zase někdy pojedu do Francie, určitě si tam dám mušle, ty mívají ve Francii opravdu vynikající.“ Mezi zeměmi však existuje několik bílých vran, u kterých se neříká, že se jezdí do nich, nýbrž na ně a které nemají své propriety uvnitř, ale na sobě. Snad jakoby se tyto země bály připustit si turisty blíže k tělu a odhalit jim svá tajemství, snad jako kdyby ani vlastním lidem nedovolily žít plnohodnotný život v sobě samých a nechávaly je pouze na svém povrchu. Takovýchto zemí není mnoho, když jsem o tom přemýšlel, připadl jsem například pouze na tu zmiňovanou Kubu, pak na nám blízké Slovensko a potom ještě třeba na Nový Zéland, Floridu, Aljašku a na pár dalších.

    Je jasné, že tyto země se k turistům, i ke svým vlastním lidem nechovají podle toho, jestli v souvislosti s nimi používá čeština předložku na nebo do, ale podle toho, jaké mají politické zřízení a podobně. Otázka však leží trochu jinde, právě v té zmíněné češtině. Jak to, že to máme v našem mateřském jazyce tímto způsobem rozdělené a jaká vlastně platí pravidla k tomu, abychom mohli říci na a nikoli do? Odborník by mi jistě poskytl naprosto jasnou odpověď, avšak sám jsem ji nenašel. Hledal jsem v oblasti názvoslovné, ale Slovensko a Slovinsko se liší pouze v jednom drobounkém detailu, takže nic. Pak se mé úvahy obrátily do roviny zeměpisné, avšak Austrálie a Nový Zéland jsou z pohledu středoevropana prakticky na stejném místě, takže opět nic. Při srovnávání dalších kritérií mi nepomohl pohled politický, hospodářský, ani žádný jiný, takže opravdu nevím. Jednu věc však vím jistě, ať už je důvod této různosti jakýkoli, Čech se nikdy nesplete, nikdy se nevydá na dovolenou třeba na Švédsko, nikdy neřekne, že v Kubě mají totalitní režim. Jenže co takový cizinec, který se snaží naučit česky, třeba zrovna Kubánec, jenž k nám emigroval a k tomu, aby zde nalezl práci, trochu té češtiny potřebuje? Kolik lekcí naší mateřštiny musí absolvovat a kolik let musí zde u nás žít, aby si jednoho krásného dne mohl s jistotou, že se nesplete říci, že se na Kubu vrátí, jakmile se tamní politické uspořádání v demokracii obrátí? Popravdě řečeno, nepřeji mu ani tu nucenou emigraci, ani ty záludné tůně českého jazyka, jediné co mu přeji je, aby se dožil chvíle, kdy se bude moci bez obav vrátit domů.

    Celá problematika je ještě o něco horší a občas připomíná záludnosti předložek v angličtině, do kterých žádný průměrně nadaný Čech nemá šanci beze zbytku proniknout. Představme si, že se našemu Kubánci u nás daří, po čase si může dopřát dovolenou za oceánem a navštívit své blízké, kteří se vystěhovali na jih USA. Promluví si tedy o svých plánech se šéfem, maličko to poplete a řekne, že by potřeboval měsíc volna v jednom kuse, protože chce jet na Ameriku. Šéf se rázem rozvzpomene na své mládí, zablýskne mu v očích, řekne si, že to podnik bez něj nějaký čas vydrží a odpoví „tak jo a když budeš chtít, já na to Berounsko pojedu s tebou, už léta jsem si pořádně nezatrampoval.“

  1. Sut mae, croeso i Gymru! Ve velštině: „Ahoj, vítejte ve Walesu!“

    V létě minulého roku jsme se vydali na čtyřdenní túru v národním parku Snowdonia v severním Wales (www.visitsnowdonia.info).

    Nejvyšší horou parku je Snowdon, jejíž vrchol dosahuje výšky 1085 m n. m. a je zároveň nejvyšší horou Walesu a také Anglie.

    Snowdonia je mezi horaly známa svými krásnými skalnatými horami, nádhernou přírodou a drsným pobřežím. V malebných údolích se rozkládají malé vesničky s typickými břidlicovými domky, útulnými hospůdkami a všudypřítomnými ovcemi (pokud budete mít problém se spaním, můžete je začít počítat. Určitě usnete dříve :)

    Pokud máte rádi horskou turistiku, lezení nebo dálkové či extrémní horské cyklostezky, Snowdonia je to pravé místo pro vás.

    Pokud by se vám líbili přiložené fotografie a chtěli byste jít v našich stopách, doufáme, že vám níže uvedený průvodce přijde vhod.

    DEN 1 - Náš pobyt ve Walesu začal v odpoledních hodinách na Londýnském nádraží Euston, odkud jsme jeli vlakem do severního Walesu, města Bangoru. Cesta trvala přibližně 3h30min, zpáteční lístky nás stály okolo £70 na osobu (vlaková spojení je možno najít přes www.nationalrail.co.uk, pokud koupíte lístky s předstihem, získáte výraznou slevu).

    V Bangoru jsme přespali v Regency hotelu (www.regencyhotelbangor.co.uk), který je hned u nádraží.

    DEN 2Vzhůru na Snowdon

    Bangor jsme opustili hned brzo ráno, autobusem číslo 85, směr město Llanberis. Odtud pak autobusem Sherpa S1 (www.visitcaernarfon.com/sherpa/map.html) na startovní bod výstupu na Snowdon, Pen y Pass.

    Na vrchol vedou 3 hlavní trasy – z Pen y Passu kolem jezer a pak strmě k vrcholu (viz mapka na našem webu), z Pen y Passu nad jezery směrem k vrcholu (viz mapka na našem webu) nebo z Llanberis pešky nebo horským vláčkem (pro ty co nechtějí chodit - www.snowdonrailway.co.uk).

    Na vrcholu Snowdonu je teď nové informačním centrum s občerstvením, kde se můžete odměnit za váš výkon.

    K sestupu jsme využili stezku Rhyd-Ddu Path až do vesničky Rhyd-Ddu (viz mapka na našem webu). Dole v údolí jsme pak zašli do místní tradiční hospůdky Cwellyn Arms a ubytovali se v hostelu YHA Ranger (www.yha.org.uk, ceny začínají okolo £17).

    DEN 3Den třetí byl odpočinkový. Přešli jsme z hostelu Ranger do městečka Llanberis.

    Udělali jsme pak ještě malou túru okolo jezera Peris Lake (viz mapka na našem webu) a do kopců nad městem, skrze dnes již uzavřený břidlicový lom. Krajina zde je měsíčně impozantní, všude je samá břidlice, ani rostlinka ani strom. Z vrcholku je pak nádherný pohled na město Llanberis, jezero, horu Snowdon a příkré srázy, kde kdysi probíhala těžba břidlice.

    Pokud by se vám nechtělo již vyrážet na túru, doporučujeme navštívit unikátní Electric mountain (www.fhc.co.uk/electric_mountain.htm), plně fungující hydro elektrárnu zbudovanou v hoře!, nebo Muzeum těžby břidlice (www.museumwales.ac.uk/en/slate).

    Spali jsme v YHA hostelu Llanberis (www.yha.org.uk, ceny začínají okolo £19).

    DEN 4 – Za dalšími vrcholky

    Po snídani jsme opustili Llanberis, opět autobusem číslo S1 směr Pen y Pass. Odtud pak kolem hotelu Pen y Gwryd strmě nahoru na horu Glyder Fach. Na dalším vrcholku Glyder Fawr jsou krásné výhledy a možnost mírného horolezectví na rozmanitých kamenných útvarech. Ještě před sestupem do YHA hostelu Idwal Cottage (www.yha.org.uk, ceny začínají okolo £19) jsme pak prošli impozantní rozsedlinou Devils Kitchen a příjemně osvěžili unavené nohy v ledové vodě jezera Llyn Idwal.

    DEN 5Po odpočinku v hostelu jsme vyrazili na zpáteční cestu do Bangoru, odtud pak vlakem zpět do Londýna.

    Pokud se tedy do Anglie chystáte, na dobu delší než víkend, pokuste se Snowdonii zařadit do vašeho cestovního plánu. Nebudete zklamáni.

    Jakub a Eva

    Jakub a Eva přispívají do Nezávislého průvodce Londýnem, Anglií a Skotskem (MINTY TRIPS – www.mintytrips.cz). Najdete tam vše, co jste kdy potřebovali vědět při vašich cestách do Velké Británie. Průvodce je sestaven lidmi, kteří v Británii žijí, obdivují její krásy a místa, která doporučují, dobře znají.

  2. S rozšířením facebooku, který se stal součástí života asi většiny z nás, jsme se rozhodli věnovat každé zemi světa vlastní facebookovou stránku, která se může stát dobrým pomocníkem v našem životě v zahraničí. Stačí se stát jejím fanouškem a rázem se tak propojit s ostatními krajany v dané zemi.

    Přes facebookovou stránku naší konkrétní země můžeme poznávat nové kamarády, radit si i sledovat nebo plánovat dění v místní československé komunitě. Na rozdíl od ostatních facebookových stránek jsou tyto dále napojeny na své mateřské Čechoslováky.com, odkud se do nich automaticky promítají novinky diskusních fór, kalendáře akcí i inzerátů konkrétní země.

    Mauritius.pngSaudskaarabie.pngJaponsko.pngNovyZeland.png

    V seznamu níže naleznete země, pro které jsme již facebookové stránky vytvořili a postupně jej budeme rozšiřovat i o další státy a významná města. Budete-li chtít, zaleťte se podívat na Mauritius, kde žije naše milá Sawmy nebo do Bahrajnu, kde se chystáme na koncert Andrea Bocelli. :)

    Afrika

    Alžírsko Egypt Keňa Libye Mauritius Seychely Súdán Tunisko Zimbabwe

    Asie

    Ázerbajdžán Čína Filipíny Indie Indonésie Japonsko Kazachstán Mongolsko Singapur Thajsko Turecko Vietnam

    Austrálie a Oceánie

    Austrálie Nový Zéland

    Blízký Východ

    Bahrajn Irák írán Izrael Jordánsko Kuvajt Katar Libanon Omán Saúdská Arábie Spojené arabské emiráty Sýrie

    Evropa

    Belgie Bosna a Hercegovina Bulharsko Černá Hora Dánsko Estonsko Finsko Francie Chorvatsko Irsko Island Itálie Kypr Lichtenštejnsko Litva Lotyšsko Lucembursko Maďarsko Makedonie Malta Moldavsko Monako Německo Nizozemsko Norsko Polsko Portugalsko Rakousko Rumunsko Rusko Řecko San Marino Slovensko Slovinsko Srbsko Španělsko Švédsko Švýcarsko Ukrajina Velká Británie

    Jižní Amerika

    Argentina Brazílie Chile Peru

    Střední Amerika

    Guatemala Kuba

    Severní Amerika

    Kanada Mexiko Spojené státy americké

    Budeme rádi, když Vám facebookové stránky pomohou ve Vašem životě v cizí zemi a služba pro Vás bude užitečná.

    Hodně štěstí!

  3. O životě v Bahrajnu a o stránkách Čechoslováci.com jsme si na dálku povídali s paní redaktorkou Českého rozhlasu Barborou Kmentovou, která je zároveň vedoucí internetového projektu Krajané net. Rozhovor uvádím i zde pro čtenáře Čechoslováků.

    Krajané.net: Bahrajn je malé království v jižní části Perského zálivu. Zjištění, že se v tak exotickém koutku světa nachází aktivní česká komunita bylo velmi milé. Jak dlouho bahrajnský spolek existuje?

    Když jsem v roce 2006 obdržel jako architekt pozvání na jednoroční práci do Bahrajnu, přiznám se, že jsem si musel na mapě vyhledat, kde se přesně nachází. Dozvěděl jsem se, že je to maličký ostrovní stát velikosti asi 60x15 km s populací asi 1 milion obyvatel. Považoval jsem to za ironii osudu, že se po mé předchozí roční stáži v Makau jedná o nabídku v dalším maličkém a u nás téměř neznámém ostrovním státě se zcela odlišnou kulturou. Představoval jsem si že stejně jako v Makau i v Bahrajnu budu zcela sám a s krajany budu udržovat kontakt pouze prostřednictvím internetu.

    120217-manama.JPG

    O to větší překvapení mne čekalo, když jsem asi po roce pobytu v Bahrajnu na ulici uslyšel češtinu a poznal tak první český pár. Ukázalo se, že v Barajnu žije a pracuje dalších neuvěřitelných ještě asi čtyřicet krajanů nejrůznějších profesí, kteří se mezi sebou nepravidelně scházejí. Protože každý znal někoho, ale zároveň nikdo všechny, snažili jsme se postupem času okruhy známých rozšiřovat a propojovat. Začali jsme pořádat pravidelná setkání při sálové kopané, během hry samotné, kterou jsme brali s velkou nadsázkou jsme vždy zažili hodně legrace a po ní se těšili na výměnu novinek, zkušeností, nové hosty krajany, takový večer nám vždy přinesl pocit vydechnutí a zážitek na několik dalších dní.

    120217-marathon.JPG

    Založení krajanského spolku v roce 2009 bylo logickým krokem v naší další organizaci a od té doby jsme se naučili provozovat spolek jako dobře sehraný tým. Členové spolku si volí každoročně jeho výbor, který má po dobu následujícího roku na starosti organizaci krajanských aktivit, vedení centrální databáze kontaktů na jednotlivé členy, hospodaření s rozpočtem na daný rok, hledání sponzorů, oznamování akcí. Díky internetovým stránkám dokážeme připravit lehké přistání všem nově příchozím krajanům do Bahrajnu.

    Zatímco se jednotliví krajané setkávají s přáteli podle vlastních priorit, krajanský spolek připravuje každoročně osnovu základních společenských, sportovních akcí i akcí pro děti, kde se mohou krajané vzájemně poznávat, vyměňovat si zkušenosti i novinky, hovořit česky a vystoupit na okamžik z kažodenního života cizince žijícího v zahraničí. Rok tradičně uzavírá účast našeho týmu ‘Czechoslovakia‘ na největší sportovní akci Bahrajnu, kterou je každoroční charitativní štafetový marathon a následně mikulášské setkání s programem pro děti, opravdovým Mikulášem, Čertem, Andělem a hromadou dárků

    120217-mikulas.JPG

    Krajané.net: Dalo by se říct, že nejčastější motivací k dlouhodobému pobytu v Bahrajnu je práce?

    V Bahrajnu v současnosti působí asi 60 krajanů z nichž většinu tvoří odborníci jednotlviých profesí, kteří sem přišli za prací. Přicházejí nejčastěji na jedno nebo dvouleté pracovní smlouvy, které si často prodlužují a není vyjímkou, že takto v Bahrajnu zůstávají pět i více let.

    Z profesí tvoří nejpočetnější skupinu letušky, které pracují pro místní aerolinky, dále zdravotní sestřičky, zbytek tvoří architekti, stavební i IT inženýři, učitelé a další profese. Samostatnou skupinu krajanů tvoří několik rodin vzniklých ze známostí během studiích v České republice a na Slovensku. Řada Bahrajnců v našich zemích studovala na vysokých školách a po skončení studí se i s rodinami usadili natrvalo do Bahrajnu.

    Věk našich krajanů se v pohybuje v průměru kolem 30-40 léty a tomu odpovídá i věk jejich dětí. Krajané jsou tedy mladí aktivní lidé, kteří do mateřských zemí cestují často několikrát ročně a se svými rodinami a kulturou jsou v neustálém kontaktu.

    120217-cechoslovaci.jpg

    Krajané.net: Na vašich internetových stránkách www.cechoslovaci.com dostávají prostor nejenom krajané v Bahrajnu, ale i z jiných států po celém světě.

    Z přemýšlení o tom, jak by měly internetové stránky našeho nově se rodícího spolku vypadat, bylo brzy jasné, že by bylo škoda omezovat je pouze na naši úzkou skupinku v Bahrajnu, vždyť krajané se v situaci podobné naší, kdy se nacházejí sami v nové zemi, ocitají prakticky neustále. V témeř každé zemi také existuje československá komunita, které by pomohla nějaká jednotná platforma k její organizaci, díky níž by se mohli její členové propojit a zároveň dát o sobě vědět nově příchozím. Zrodila se tak myšlenka připravit jednotné internetové centrum Čechoslováci.com, které by takové zázemí nabízelo.

    Vedle diskusních fór (kde si mohou krajané radit, dávat tipy na dobrá místa atd.), galerie (kam si mohou nahrávat fotografie ze svých pobytů), blogů (kde si mohou vést deníčky a psát fejetony), chatu (diskuse naživo), jsme nově připravili mapu čechoslováků ve světě, kalendáře a inzertní modul, o kterých bych si dovolil napsat něco více.

    Mapa Čechoslováků ve světě – Napadlo mne, jak by bylo užitečné moci si před každou naší cestou do zahraničí 'zakoupit' jakousi mapu Čechoslováků ve světě, která by nám jistě pomohla se základní orientací v nové zemi. Protože v takové ucelené podobě dosud neexistovala, připravili jsme ji našich stránkách jako online službu. Každý uživatel si tak může svoji polohu uložit na interaktivní mapě, ze které je na první pohled patrné, kolik krajanů a ve které zemi se nachází, můžeme je přímo oslovit, skamarádit se před cestou na dálku. Mapa nám dnes například ukazuje, že krajan v zatím asi nejexotičtější zemi, žije na ostrově Mauritius. Rád bych tímto pozval všechny zahraniční čtenáře, aby do mapy svoji polohu zanesli a dali tak o sobě vědět ostatním. S jejich pomocí může vzniknout zcela jedinečný a užitečný projekt.

    120217-mapa.jpg

    Kalendáře – Krajanské kumunity v libovolné zemi světa zde dostávají k disposici svůj vlastní kalendář. Do něho si mohou neomezeně zakládat vlastní akce (krajanské akce, párty, koncerty atd.), komentovat je a potvrzovat na nich svoji účast. Lze si také nastavit upozorňování na nové akce emailem nebo události synchorizovat do svých mobilních zařízení a být tak okamžitě informováni o novém dění v zemi, která nás zajímá.

    Inzerce – Každá země má vyhrazen vlastní koutek v inzertní sekci, kde si mohou krajané navzájem nabízet, poptávat či vyměňovat zbož, služby, hledat pracovní příležitosti, přátele k dopisování a podobně.

    Krajané.net: Jakým směrem chcete stránky směřovat?

    Vedle dalšího rozvíjení služeb pro samotné krajany v zahraničí bychom rádi nabídli nástroje i správcům jejich krajanských komunit. Výbor asi každého spolku ve světě řeší otázku, jak spravovat databázi kontaktů na jednotlivé členy, jak je udržovat aktuální a jak je jednotně oslovovat. V Bahrajnu jsme vyvinuli systém, kdy může každý člen výboru našeho spolku po přihlášení se do online databáze kontaktů aktualizovat jednotlivé kontakty na naše krajany a z pozice své funkce odeslat jedním kliknutím všem krajanům email – pozvánku na akci, důležité upozornění a podobně. Zároveň je email odeslán v podobě názevzemě@cechoslovaci.com a tak působí reprezentativně, logicky a jednotně. Rádi bychom se o tyto nástroje podělili i s ostatními administrátory krajanských komunit ve světě.

    Krajané.net: Při prohlížení vašich stránek jsem narazila na čerstvou novinku – české, slovenské a anglické literatury. Jak funguje?

    Většina z nás si na ostrov přivezla několik svých oblíbených knih, které jsme také většinou již stihli přečíst. Protože česky nebo slovensky psaná kniha bývá v zahraničí vzácností a touhu po čtení máme asi všichni společnou, rozhodli jsme se, že se pokusíme si knihy mezi sebou nějak organizovaně sdílet. Naše paní Alena, která má v naší komunitě jindy na starosti administraci kulturních akcí, se tak stala knihovnicí a spravuje nyní registr knih, které jednotliví krajané nabízejí ostatním k zapůjčení. Ten v současnosti zahrnuje asi 70 titulů a je přístupný online tak, aby se mohl každý přímo z domova přesvědčit o dostupnosti knihy, která ho zajímá. Stačí si pak zavolat a dohodnout si způsob předáni knihy, která se nacházi buď ve společné knihovně nebo v rodině, která ji zapůjčila ke sdílení. Brzy po uvedení knihovničky do života se nám ozvala řada krajanů se seznamy svýh knih, které by rádi poskytli ostatním, jiní se ozvali z našich zemí, odkud nám nabídli přivézt knihy nové. Myslím si, že naše knihovnička v Bahrajnu je hezkou ukázkou toho, jak dokážeme být jednotní a pomáhat si navzájem.

    Krajané.net: Nedá mi to, abych se v souvislosti s událostmi uplynulého roku nezeptala, jak bezpečno je v Bahrajnu z pohledu cizince?

    Z pohledu cizince je v Bahrajnu bezpečno. Cizinci žijí většinou ve samostatných čtvrtích, často uzavřených obytných okrscích, které se nacházejí mimo centra častých demonstrací. Protestní demonstrace občanů nejsou také žádným způsobem namířeny proti cizincům a nemají ani násilný charakter, jejich cílem je poukázat na nespokojenost se současnou vládou, volají po spravedlnosti a demokracii. Přes tento svůj charakter (nebo právě pro něj) bývají často brutálně potlačovány a na zásahy police, ať přímo na ulicích zbraněmi, slzným plynem, nebo po mučení na policejních stanicích zemřelo od počátku protestů asi 50 civilistů. Tísíce civilistů – lékařů, učitelů, byly za své účasti na demonstracích propuštěni z práce. Jiní byli za totéž odsouzeni na dlouhé měsíce vězení. Na příkaz bylo zdemolováno 35 šíitských mešit. Policií bývají rozháněny pohřební průvody uctívající památky obětí.

    120217-jaro2.jpg

    Když před rokem nechal král brutálně potlačit tábořící demonstranty na Perlovém náměstí a tento symbol následně na pozvání obsadila spojenecká vojska sousedních zemí, byla v pohotovosti i naše krajanská komunita. Situaci jsme průběžně koordinovali s naším velvyslanectvím v saúdskoarabském Rijádu a informace o dění jsme poskytovali našim tištěným médiím i televizi. Někteří naši zaměstnavatelé nám podle svých směrnic nabízeli dočasnou evakuaci do poboček v sousedních zemích.

    Dnes je sitauce zdánlivě klidnější, život už ne (tak často) omezují dopravní uzávěry, na svobodu byli propuštěni někteří političtí vězni a někteří propuštěni dostali zpět svoji práci. Mezi vládnoucí rodinou a demonstranty zároveň za celý rok nedošlo k žádné diskusi, dohodě, k žádnému řešení, zásahová policie i dále terorizuje demonstranty ve vesnicích a s každou novou obětí se možnost dialogu jeví jako méně pravděpodobná. 14. února uplyne rok od počátku nepokojů a toto výročí bude velmi pravděpodobně doprovázeno řadou dalších masových demonstrací.

    120217-jaro.jpg

    Přestože v Bahrajnu je z pohledu cizince bezpečno a může zde nerušeně pracovati i relaxovat jako dříve, vědomí souvislostí a každodenních zpráv nemůže, domnívám se, nikoho nechat úplně lhostejným. Všichni v Bahrajnu si jistě přejeme, aby se situaci podařilo oběma stranám nějak důstojně vyřešit. Události spojené s takzvaným bahrajnským jarem mohu říci věrohodně zachycuje hodinový dokumentární film ‘Bahrain: Shouting in the Dark’, který je k disposici na YouTube na adrese zde.

    Krajané.net: Naprosto odlišná kultura, náboženství, klima. Je těžké si zvyknout? Anebo už je těžší návrat domů?

    Možná je to velikostí ostrova, díky které je všude blízko, všechno jaksi útulné a skromné a takoví jsou i lidé. K Bahrajnu se rychle vytvoří osobní pouto a domnívám se, že pro většinu z nás nebude loučení s Bahrajnem snadné. Krajané stěhující se z Bahrajnu do Dubaje za prací potvrzují, že lidé v Bahrajnu působí opravdověji, přátelštěji. Neopak krajané v Saúdské Arábii po přejedu hranic do Bahrajnu pociťují úlevu. Zatímco Bahrajnci samotní tvoří pouze polovinu celkové populace, zbytek tvoří cizinci, kteří jsou v Bahrajnu za prací. Nejpočetnější z nich jsou Indové a Filipínci a všechny tyto tři národnosti dohromady se podílejí na dojmu, který si z lidí v Bahrajnu odvážíme. Přátelští, bezelstní, tolerantní a vždy usměvaví.

    Pocit pohodlí umocňuje i po celý rok teplé počasí, které si našinec i v tom největším horku pošetile užívá, zatímco v zimě teploty neklesají obvykle pod 15 stupňů v létě se mohou vyšplhat k 50 stupňům ve stínu. Příletem do Bahrajnu se v životě každého najednou ocitne všudepřítomné moře, ke kterému – přes překvapivý nedostatek veřejných pláží – je všude blízko, je odevšad vidět a obzor začíná až za ním. Může nám na druhou stranu chybět ‘kus přírody’, přírodní útvary, cíle pro dlouhé výlety, vše je tu malé a i míst, kde je ještě původní krajina je jen několik, jsou to odlehlá místa v poušti, kde volně žijí gazelky, ještěrky, podivné rostliny a kde z písku vyrůstá jen několik vzrostlých stromů. Místní vzpomínají na pobyty v českém lese jako na zjevení.

    120217-poust.jpg

    Dále vyčíslím cenu benzínu, který je tu 5x levnější než v našich zemích a vysoký standard ubytování. Většina budov ve kterých bydlíme je vybavena bazénem, posilovnou, saunou, někdy sály na squash, vchody střeží vrátní a součástí jsou i krytá parkovací stání.

    Díky tomuto zázemí se na pobyt v Bahrajnu snadno zvyká, zároveň je asi každý sám za sebe s každým novým rokem staven před stejnou otázku: jak dlouho ještě zůstat, co člověk získává a co ztrácí? Přímý kontakt s rodinou, přáteli, profesí, kulturou, jazykem ve své zemi?

    Článek vyšel na Krajané.net na adrese zde.

  4. Tohle téma mě v životě nezajímalo. Až dokud se začalo týkat mě. Pak jsem ale zjistila, že v něm jedou snad úplně všichni ostatní. Udivilo mě, kolik lidí cizí těhotenství bere zcela osobně a dává vám dobře míněné rady, které ale často hraničí s kategorickým imperativem. Těch rad je moc, liší se a dokonce si odporují. Zvlášť když během těch devíti měsíců projdete několika různými kulturami. Na hodnotě nového života se ale shodnou všechny, a to podle mě vysvětluje tu urputnost, se kterou si každý osobuje právo prosadit svůj zaručený recept. Ale abych byla upřímná, taky si vzpomínám, jak mě jednou vyvedla z míry moje syrská známá Lamia, kterou jsme byli navštívit v porodnici, a Lamia nad nevinnou tváří své třídenní dcery prohlásila, že autosedačku samozřejmě nekoupili, protože novorozeňata nemají pevnou páteř a fixace v autosedačce škodí, jestli jsem snad o tom v životě neslyšela nebo co. No neslyšela, zato jsem slyšela, ze proletět předním sklem je životu nebezpečné i pro dospělého. Mám stále v živé paměti, kolik úsilí mě tehdy stálo ovládnout se a nekazit sváteční náladu dohadováním o bezpečnostních opatřeních. Je třeba říct, že malá Nirín i bez autosedačky na cestě z porodnice, hamdullilah, prospívá dobře.

    Zajímavé je, že asi všichni a všude trpí na pověry, že pohlaví dítěte se dá vyčíst ze vzhledu matky, tvaru břicha nebo jejích neobvyklých chutí. Řekli mi, že se nám narodí chlapec, protože vypadám lépe než dřív nebo taky proto, že jsem zrovna vypadala unaveně. Řekli mi, že když břicho trčí dopředu, bude to kluk, a jiní zase, že ze stejného důvodu to nemůže být nic jiného než děvče. Chuť na sladké taky znamená ženské pohlaví, protože kluk by chtěl maso, ale jiné totéž připisovali línému chlapci, který chce snadno a hodně růst. Těch názorů bylo tolik, a všechny zaručené, že opravdu nemůžu říct, kde mají jakou tradici. Měla jsem z toho ale dojem, že tyhle babské povídačky se můžou různit i v rámci horního a dolního konce jedné obce, nezáleží, jestli je to v Indii nebo u nás. Společné mají jedno, hluboké kořeny. Vcelku úspěšně jsem se ale s neutrálním úsměvem proklestila touhletou džunglí zaručených pravd, než sonografie udělala v téhle otázce jednou provždy jasno. (No... musím sebekriticky uznat, že se mi na čas podařilo podlehnout sugestivnímu bludu, že i když lékaři pohlaví určit neumí, matka to „prostě ví“. Jsem důkazem toho, že matka, stejně jako kdokoli jiný, neví nic. Ale zase to možná potvrzuje další oblíbené tvrzení, že v těhotenství žena zhloupne. Neumím si totiž představit, že bych jindy dokázala uvěřit takovému esoterickému nesmyslu. )

    Jak šly týdny a měsíce, začínala jsem mít dojem, že ztrácím společenský respekt a moje názory váhu. Do jednoho ucha mi moje bahrajnská lékařka šeptala, že v mém věku je vyšetření plodové vody zbytečné a nepřiměřeně riskantní a do druhého čeští kamarádi troubili, že právě v mém věku musím být zodpovědná a tuhle proceduru podstoupit. Zatímco mě na jedné straně vyprovázeli s radou, že zárukou spokojeného porodu je spinální analgezie, na druhé mě vítali s tím, že přeci nechci riskovat své zdraví, vždycky to všichni zvládli a že když si neulovím svého bobříka bolesti, přijdu o část zážitku. (Mám ten dojem, že by mi to ani tak moc nevadilo.) Kolik že těch bitev bylo? Zápas o sedačku na předním sedadle, jízdu na kole, utkání s popírači státem regulovaného očkování, mač mezi bojovníky za domácí porody a jejich odpůrci, mezi uživateli látkových a jednorázových plen, mezi alternativními trendy a konzervativci, které každá neobvyklá novinka nadzvedne ze židle. Myslím, že z odpůrců a zastánců obřízky bych dokázala sestavit nepřátelská vojska, krveprolití téměř zaručeno.

    Dítě by rozhodně mělo spát ve vlastní postýlce, ale blízko matky..., dítě by rozhodně mělo cítit zájem rodičů a mít šanci sdílet jejich tělesnou blízkost, nikdy ho nenechejte plakat..., dítě by rozhodně mělo hned spát samostatně a matka přicházet pouze na kojení, trocha nevyslyšeného pláče neškodí...!!! Nějakou dobu jsem si z toho dělala hlavu, ale teď už jsem si jistá, že si to rozhodně rozhodnu sama. Všeho moc škodí, i dobré vůle, lidové moudrosti a nezištných rad. Lidé jsme různí a pravd nepočítaně. Bojujme za svou, ale hlídejme sílu použité munice, ať má každý šanci s důvěrou a sebeúctou naslouchat i svým vlastním myšlenkám.

    PS: Když jsem poprvé vyrazila s kočárkem do ulic, pozorovala jsem, že kdekoho zajímá, koho to vezu. Dokonce i kolemjdoucí, které vůbec neznám, nakukují pod boudu a nešetří chválou. Ale najednou slyším: „Nemá tu čepičku moc na stranu? Dneska to fouká... Ňuňuňu, něco tam bouchlo do plínek, měla byste ho, maminko, přebalit... Leží moc na stranu, za našich časů jsme tam dávali plínku...“ Zatnula jsem zuby a pokračovala v jízdě. Po návratu domů mělo novorozeně od stěny na kočárku na čele vytlačený červená flek. Tak jo, tu plínku mu tam dám.