Přejít na obsah
  • příspěvků
    9
  • komentářů
    9
  • zobrazení
    22 990

O blogu

Příspěvky v blogu

Alena Tabet

Svatba

Po tom, co jsem svoji kytici hodila mezi svobodné kamarádky, mi jeden bahrajnský známý řekl: „Pro nás je svatba důležitější než pohřeb. Na svatbu prostě musíš.“

Když musíš, tak musíš, a proto když jsme dostali pozvání nas Ezdínovu svatbu v Ammánu, vyrazili jsme. V letadle jsem sežvýkala bagetu se sýrem. Bylo mi jasné, že se připravuju o místo na sváteční pochoutky, ale už jsem to nemohla vydržet. Po víně jsem se neptala, i když v muslimských zemích se tolik alkoholu nevypije, i v tomhle směru jsem se chtěla šetřit.

Večírek se konal v komunitní „party hall“, kterou provozují palestinští emigranti z obce, odkud původně pochází ženichova rodina. Hned u vchodu jsem byla představena jeho mamince oblečené v krásném tradičním obleku, který hrál všemi barvami duhy a i mnoha jinými. Maminka mě objala, několikrát políbila, chytila za ruku a odvedla do síně v levé části budovy.

V místnosti u kulatých stolů sedělo asi dvě stě žen různého věku, pod pódiem s bílým trůnem bohatě dekorovaným květinami právě tančil Ezdín se svou nevěstou. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že kocoviny se bát nemusím. Přepadl mě ale jiný strach - že tu nikoho neznám a že si tu asi s angličtinou nevystačím. Přijeli jsme totiž na pozvání ženicha, jeho bratra a strýce a ti všichni už byli spolu s mým manželem v nějaké jiné části budovy na pánském dýchánku. Vzápětí se ale ke mně přihlásila Sawsan, palestinská Jordánka s kanadským pasem a kvalitní angličtinou. Usadila mě ke stolu příbuzných z ženichovy strany a vysvětlovala mi kdo je kdo a co a proč se děje.

V okamžiku mého příchodu číšníce nabízely kolu, kteru jsem odmítla. Druhou šanci už jsme nedostaly. Pitné vody na ochlazení, v přehráté místnosti nezbytné, bylo ale naštěstí dost. Mixážní pult, světla a kamery měla na starosti skupinka dívek v hidžábech, na kterých měly nasazená sluchátka pro odposlechy. Napadlo mě, že asi mají nastvenou vyšší hlasitost. (Při posledním koncertě Manama Singers mi v rámci afrického kostýmovaní kolegyně uvázala šátek přes levé ucho. Zleva, od altů, jsem neslyšela téměř nic, zato mužská sekce napravo přímo bouřila. Zpívala jsem sama proti dvaceti tenorům a basům, můj výkon nestál za nic.)

Pomalou píseň vystřídalo něco jako Carmina Burana v orientálním aranžmá a z hlavních dveří vyplul vozík se svatebním dortem, který nevěsta se ženichem na všech devíti úrovních rozkrojili společně drženým mečem. Dort zase odjel a po deseti minutách ho číšnice začaly servírovat na talířkách. Ženich zmizel a ženy se daly do tance. Kdo netančil, přihlížel. Moc se nekonverzovalo, ale nikomu to nebylo na překážku a nezdálo se, že by to mělo být jinak.

Sawsan mi sdělila, že svatba má vcelku pevný řád a předem se ví, co bude následovat. Muži se k nám připojí o půl jedenácté a za další hodinu bude konec. Jak řekla, tak se stalo. Ještě předtím se ale vrátil ženich a nevěstu, které někdo neustále utíral pot a upravoval make up, ověšel zlatem, co jí koupil jako svatební dar. Tři náramky, tři náhrdelníky, tři prsteny. Náušnice jenom jedny. Nevěsta sestoupila z trůnu a tančila s ženichem mezi ženami, aby všechny mohly ocenit Ezdínovu štědrost.

V deset třicet se otevřela obě křídla dveří a v chodbě za nimi stál dav mužských hostů. Zároveň se ale dobrá polovina dam zvedla k odchodu. Nevěsta si na korzet oblékla kabátek a vlasy přikryla závojem ze šifónu. Dokonce i prozápadní Sawsan si přes svoje večerní šaty bez rukávů přehodila šál. Jediná já jsem nepodnikla žádná opatření a můj nezakrytý dekolt najednou vypadal jako nepatřičná díra v jinak docela pěkném společenském modelu. Ale nikdo ni mic neřekl.

Muži se seřadili do špalíru, přáli novomanželům a ženichovi předávali anonymní obálky s peněžními dary. Chtěla jsem přát taky, ale řekli mi, že se mezi muže nemám míchat, ať radši počkám. Když jsem se ke gratulaci dostala později, ženich už mě nelíbal na tváře jako za svobodna a podle vlažného stisku nevěsty jsem pochopila, že ten výstřih a šaty na ramínka tak úplně ok nejsou. Nakonec to byl její den, já už jsem si svoji slávu užila.

S příchodem mužů rozjařená nálada dostoupila vrcholu. Starší i novější písně arabské populární hudby roztančily většinu hostů. Dokonce i mě (i s tím výstřihem) vzal do kola ženichův otec. Ezdín byl pod pódiem i na něm, sám i ruku v ruce, s nevěstou, bratrem, švagrovou, strýcem, tetou... Ti všichni to uměli a byla radost na ně pohledět. Naprosto střízlivý ženich tancoval jako o život a s blahým úsměvem ve tváři vítal štěstí, které ho potkalo. Bylo to krásné, i když tuhle hudbu nemám ráda, v žaludku už mi kručelo, do toho jejich rytmu mi nevycházely kroky a zachtívalo se mi točeného v půllitru.

Půl hodiny před půlnocí to dýdžejka v půlce písně zabalila. Nikdo neprotestoval, muži obklopili novomanžele a vyprovázeli je k vyzdobenému autu recitovanou písní. V červenci není v Ammánu chladno, ale u východu si nevěsta oblékla dlouhý bílý plášť s kapucí.

A tak to všechno dobře dopadlo. Svatební smlouva byla podepsána už v únoru, ale až teď jsou ti dva konečně svoji. Do dneška museli oba čekat, až spolu konečně budou moct být sami. A tak jim přejme všechno dobré.

Pro nás, hosty, ale ještě večer neskončil. Přesunuli jsme se do domu rodičů ženicha, kde se po několik hodin pila káva, kouřila vodní dýmka, pojídalo občerstvení a vtipkovalo.

Byla to prostě úplně jiná svatba. Druhý den mě nebolela hlava a nepálila žáha. Dopadlo to dobře i pro mě.

Původně pro www.blog.idnes.cz.

Alena Tabet

Tohle téma mě v životě nezajímalo. Až dokud se začalo týkat mě. Pak jsem ale zjistila, že v něm jedou snad úplně všichni ostatní. Udivilo mě, kolik lidí cizí těhotenství bere zcela osobně a dává vám dobře míněné rady, které ale často hraničí s kategorickým imperativem. Těch rad je moc, liší se a dokonce si odporují. Zvlášť když během těch devíti měsíců projdete několika různými kulturami. Na hodnotě nového života se ale shodnou všechny, a to podle mě vysvětluje tu urputnost, se kterou si každý osobuje právo prosadit svůj zaručený recept. Ale abych byla upřímná, taky si vzpomínám, jak mě jednou vyvedla z míry moje syrská známá Lamia, kterou jsme byli navštívit v porodnici, a Lamia nad nevinnou tváří své třídenní dcery prohlásila, že autosedačku samozřejmě nekoupili, protože novorozeňata nemají pevnou páteř a fixace v autosedačce škodí, jestli jsem snad o tom v životě neslyšela nebo co. No neslyšela, zato jsem slyšela, ze proletět předním sklem je životu nebezpečné i pro dospělého. Mám stále v živé paměti, kolik úsilí mě tehdy stálo ovládnout se a nekazit sváteční náladu dohadováním o bezpečnostních opatřeních. Je třeba říct, že malá Nirín i bez autosedačky na cestě z porodnice, hamdullilah, prospívá dobře.

Zajímavé je, že asi všichni a všude trpí na pověry, že pohlaví dítěte se dá vyčíst ze vzhledu matky, tvaru břicha nebo jejích neobvyklých chutí. Řekli mi, že se nám narodí chlapec, protože vypadám lépe než dřív nebo taky proto, že jsem zrovna vypadala unaveně. Řekli mi, že když břicho trčí dopředu, bude to kluk, a jiní zase, že ze stejného důvodu to nemůže být nic jiného než děvče. Chuť na sladké taky znamená ženské pohlaví, protože kluk by chtěl maso, ale jiné totéž připisovali línému chlapci, který chce snadno a hodně růst. Těch názorů bylo tolik, a všechny zaručené, že opravdu nemůžu říct, kde mají jakou tradici. Měla jsem z toho ale dojem, že tyhle babské povídačky se můžou různit i v rámci horního a dolního konce jedné obce, nezáleží, jestli je to v Indii nebo u nás. Společné mají jedno, hluboké kořeny. Vcelku úspěšně jsem se ale s neutrálním úsměvem proklestila touhletou džunglí zaručených pravd, než sonografie udělala v téhle otázce jednou provždy jasno. (No... musím sebekriticky uznat, že se mi na čas podařilo podlehnout sugestivnímu bludu, že i když lékaři pohlaví určit neumí, matka to „prostě ví“. Jsem důkazem toho, že matka, stejně jako kdokoli jiný, neví nic. Ale zase to možná potvrzuje další oblíbené tvrzení, že v těhotenství žena zhloupne. Neumím si totiž představit, že bych jindy dokázala uvěřit takovému esoterickému nesmyslu. )

Jak šly týdny a měsíce, začínala jsem mít dojem, že ztrácím společenský respekt a moje názory váhu. Do jednoho ucha mi moje bahrajnská lékařka šeptala, že v mém věku je vyšetření plodové vody zbytečné a nepřiměřeně riskantní a do druhého čeští kamarádi troubili, že právě v mém věku musím být zodpovědná a tuhle proceduru podstoupit. Zatímco mě na jedné straně vyprovázeli s radou, že zárukou spokojeného porodu je spinální analgezie, na druhé mě vítali s tím, že přeci nechci riskovat své zdraví, vždycky to všichni zvládli a že když si neulovím svého bobříka bolesti, přijdu o část zážitku. (Mám ten dojem, že by mi to ani tak moc nevadilo.) Kolik že těch bitev bylo? Zápas o sedačku na předním sedadle, jízdu na kole, utkání s popírači státem regulovaného očkování, mač mezi bojovníky za domácí porody a jejich odpůrci, mezi uživateli látkových a jednorázových plen, mezi alternativními trendy a konzervativci, které každá neobvyklá novinka nadzvedne ze židle. Myslím, že z odpůrců a zastánců obřízky bych dokázala sestavit nepřátelská vojska, krveprolití téměř zaručeno.

Dítě by rozhodně mělo spát ve vlastní postýlce, ale blízko matky..., dítě by rozhodně mělo cítit zájem rodičů a mít šanci sdílet jejich tělesnou blízkost, nikdy ho nenechejte plakat..., dítě by rozhodně mělo hned spát samostatně a matka přicházet pouze na kojení, trocha nevyslyšeného pláče neškodí...!!! Nějakou dobu jsem si z toho dělala hlavu, ale teď už jsem si jistá, že si to rozhodně rozhodnu sama. Všeho moc škodí, i dobré vůle, lidové moudrosti a nezištných rad. Lidé jsme různí a pravd nepočítaně. Bojujme za svou, ale hlídejme sílu použité munice, ať má každý šanci s důvěrou a sebeúctou naslouchat i svým vlastním myšlenkám.

PS: Když jsem poprvé vyrazila s kočárkem do ulic, pozorovala jsem, že kdekoho zajímá, koho to vezu. Dokonce i kolemjdoucí, které vůbec neznám, nakukují pod boudu a nešetří chválou. Ale najednou slyším: „Nemá tu čepičku moc na stranu? Dneska to fouká... Ňuňuňu, něco tam bouchlo do plínek, měla byste ho, maminko, přebalit... Leží moc na stranu, za našich časů jsme tam dávali plínku...“ Zatnula jsem zuby a pokračovala v jízdě. Po návratu domů mělo novorozeně od stěny na kočárku na čele vytlačený červená flek. Tak jo, tu plínku mu tam dám.

Alena Tabet

Libanonci

Libanonci

Prvního Libanonce jsem potkala na kolejích. Studoval medicínu a byl milý. I jeho jméno mi hezky znělo, Aref. Druhý se jmenuje Fouad. Toho jsem si vzala. A pak se to nějak zkazilo a potkala jsem svého třetího Libanonce, Abdulláha. Seznámila jsem se ním pár měsíců po přestěhování do Bahrajnu.

Aldulláh měl krásnou kancelář, zato sám byl nápadně ošklivý. Odhad věku komplikovala jeho nadváha, ale řekněme, že mu pomalo táhlo na padesát. Byl to můj potenciální šéf. Celkem třikrát si mě pozval na pohovor, ale nikdy si nezapamatoval, jaké mám vzdělání a praxi. Zato přesně věděl jméno, příjmení a akademický titul mého libanonského manžela a pokaždé ho nechal pozdravovat. Dělalo to na mě dojem, že v soutěži o pozici PR Executive mě drží jenom národnost partnera. Z oka mi ale Abdullah vypadl, až když došlo na debatu o platu. „Buďme k sobě upřímní. Plat dostane podle toho, okdud pocházíte... Moje přítelkyně je z Bulharska, to jste sousedi. Vím, jak to u vás vypadá... Východní Evropa, no, nabídnu vám 400 dinárů.“ Byla to polovina toho, co jsem si řekla. Rozladilo mě to a asi to bylo vidět. „Neberte si to tak. Kdybyste se narodila v Indii, dal bych vám 200. Amerika nebo Británie za 1000.“ Nestačila jsem zírat. „Nejlíp jsme placení my, Libanonci. Máme kvalitní vzdělání.“ A my ne? „Naše univerzitní výuka má sto let starou tradici.“ Jestlipak se pán někdy zajímal třeba o historii evropského školství? „Mluvíme třemi jazyky.“ Uznávám. Ale já taky. Jenomže čestina není světová a ruština není úplně v módě. „Jsme skvělí obchodníci.“ To ano. „Nejsme Arabi, ale potomci Féničanů.“ Tak to je moc. „Už jste někdy byla v Libanonu?“ Popravdě jsem odpověděla, že ne a to asi byla chyba. Abdullah mi velkodušně potřásl rukou, představil mě sekretářce a řekl, že v neděli nastupuju. Návrh smlouvy dostanu emailem. Odešla jsem smrtelně uražená jménem všech národů světa. Slíbená smlouva nikdy nepřišla a nikdo mi nic nevysvětlil. Abdulláha jsem brzo potom potkala. Usilovně hleděl na druhou stranu a já jsem během týdne nastoupila úplně někam jinam.

Pan Abdulláh na mě silně zapůsobil a já jsem si najednou začala všímat i jiných Libanonců a toho, co mají společného. Potenciální šéf byl syntézou všemožných špatných vlastností a já jsem najednou tytéž rysy začala pozorovat i na ostatních. V Bahrajnu je Libanonců hodně a na každém jsem našla chlup. Všichni měli vysoké sebevědomí, i když pro to třeba nebyly zvláštní důvody. Rozhazovali peníze za luxusní resturace a značkové oblečení, vozili se v drahých autech a pak si chodili půjčovat ke známým. Vesměs to byli podnikatelé, ale nebylo úplně zřejmé, co vlastně dělají. Ublíženě si stěžovali na kvalitu jídla a obsluhy a celkově nízkou úroveň civilizace úplně kdekoli a hlasitě všem sdělovali svoje názory, kde jedině stojí zato poobědvat či popít. Svoje poznámky zásadně adresovali pouze managerovi a k personálu se chovali povýšeně. Mluvili především o sobě a i když to náhodou byli zaměstnanci, vždycky to byla „moje firma“. Cesty k výdělku byly klikaté a spolehlivost nepatřila k jejich ctnostem. Fakta si přizpůsobovali vlastním potřebám, ale běda, kdybyste je nařknuli ze lži. Vzájemně se pomlouvali a kastovali se podle místa narození a náboženské příslušnosti.

Tak jsem potkala Karíma, který na každém kroku podváděl svoji manželku a završil to tím, že se bez vědomí svojí paní oženil podruhé a už dva roky má dvě nezávislé rodiny. Pak Tonyho, který neměl na splacení dluhu, a tak mu kamarád dohodil obchod s dobrým výdělkem. Tony zpronevěřil peníze na nákup materiálu, dodnes je nesplatil a když po něm peníze chtějí zpátky, cítí se uražený. Audi neprodal a dál bydlí ve vile, kterou jeho malá rodina ani nepotřebuje... A potom ještě Dinu a Nwafu...

Završením pak byla návštěva samotného Libanonu. Podrobnosti až přístě, ale teď to aspoň shrnu. Rozdíl mezi očekáváním (po tom, jak fantastické chvály jsem od samotných Libanonců slyšela) a realitou byl ohromný. V této souvislosti se mi připomněla ta moudrost o reklamě, která je jenom navoněnou zdechlinou. A to byla poslední kapka. Padlo definitivní rozhodnutí. Arogance a nadutost jsou základním rysem libanonské národní povahy. Nemám je ráda. Howgh.

Když se mi v hlavě trochu rozednilo, musela jsem si připustit, že jsem spadla do stejné pasti jako pan Abdulláh, který schopnosti zaměstnance posuzoval souhrnně podle země původu, sám omezený svými znalostmi (patřil k těm, kteří nezaznamenali rozpad Českosloveska). Odsoudila jsem Libanonce, i když jsem vždycky tvrdila, že všechny zevšeobecňující posudky, které se snaží postihnout charakter národa jsou nesmysl, často urážlivé a zavádějící někdy i nebezpečné (když s nimi začne nakládat třeba takový Abdulláh). Znáte to... Angličani jsou chladní, Němci mají smysl řád a my jsme pohodlní a držíme krok a řadu. Nějak se v tom nevidím. Ani ty Angličany vlastně. Němce snad, ale těch zase moc neznám.

Nakonec tomu jenom stačilo dát víc času a ještě jednu šanci. Dnes mám libanonské přátele, kterých si vážím a některé dokonce obdivuju. Naši libanonskou rodinu bych neměnila a na prázdniny v kopcích nad Bejrútem se každý rok těším, protože tam tam potkám Nadíma, Mayu, Issu, Huwajdu...

A co z toho plyne? Asi takto. V životě jsem ještě neviděla žádného Gróňana. Je možné, že potkám jednoho a bude to Abdulláh. Nebo jich potkám deset a třeba budou Abdulláh všichni. Určitě v Grónsku aspoň deset pitomců mají. Ale já se nenechám vyprovokovat a budu si myslet svoje o tom jednom pitomém grónském Abdulláhovi a zbytek Gróňanů nechám v klidu, míru a pokoji spát spánkem spravedlivých.

Alena Tabet

Láska k vlasti

Láska k vlasti

Miluju svoji vlast. Nikde se tráva tak nezelená, žádný jazyk nezní tak sladce a žádná jiná panoramata tak neberou za srdce. Moravský vrabec, hořké pivo, připálený špekáček na klacku, praváky v košíku, Hrad nad Vltavou, svatováclavský chorál...sladké mámení, rosa na kolejích a na pasece motýlek.

Vždycky když letedlo dosedne na rodnou půdu, jsem plná dojetí a v duchu se vděčností křižuju...

...koridor v příletové budově je ucpaný a někde vepředu před zmateným davem někdo křičí: „Češi vpravo, cizí pasy nalevo.“ Ti, co porozuměli, se začnou tlačit na svou stranu a ostatní nechápou, co se děje. Povely se opakují, hlasitěji a s větším důrazem. Překlad do jakéhokoli jiného jazyka se nekoná. Krásná blondýna od letištní policie, které nepřipadá divné, že jí půlka cestujících nerozumí, vytrhne jednomu bezradnému muži z rukou pas (pán totiž adekvátně nezareagoval na výzvu: Jak se jmenujete?) a začne v seznamu hledat jeho jméno. Dlouho to trvá a muž jí, v dobré vůli, začne nahlížet přes rameno a po chvíli ukazováčkem píchne do papíru. Policistka se otočí a oboří se na cizince: „Nešahejte mi na to!“ Za trest pána vyřadí, nechá ho stát na hanbě a věnuje se ostatním. Kontrola seznamu cestujících vedená policejními jazykovými odborníky trvá 25 minut.

Jazykové nalosti naší letištní posádky si můžu vychutnat ještě jednou. Na stanoviště pasové kontroly se omylem zatoulal starší asijský pán. Úředník ho naviguje: „Vy ne tady, tady Česko, vy přestup na Terminálu 2.“ Pán se ukloní do půl pasu a vyklidí pole. Asi si jde koupit českou jazykovou příručku.

S poněkud zkázněným nadšením opouštím letiště. V kapse mám dvoutisícovku a před sebou dvacetiminutovou cestu autobusem na Břevnov. Potřebuju drobné. Zkusím koupit předražené žvýkačky, ale prodavačka mi řekne, že nemá nazpátek. Jízdenky nevede. Ve směnárně se na mě slečna mile usměje a taky mi nerozmění. No uvidíme.

Automat bankovky nebere, rozměňovací stroj tu není a doplňkový prodej jízdenek u řidiče byl zrušen. Tak co mám dělat? Můj zrak padne na nálepku upevněnou na stojánku zastávky – jízdenky přes sms. Vypadá to jako jednoduché a hlavně jako jediné řešení. Pošlu sms a čekám, co se bude dít. Neděje se nic.

Kochám se tvary mraků na bouřkové obloze. Sedím na zastávce, čekám, vstanu, popojdu. Autobusy přijíždějí a odjíždějí, jenom ten můj nikde. Když už uplyne 20 minut a tytéž linky se objeví podruhé, napadne mě zkontrolovat jízdní řád. Zjistím, že zastávka je pořád stejná, ale můj autobus už odsud nejezdí. Kousek blíž hlavní silnici je jiná zastávka. Právě mi to ujelo.

Po deseti minutách, sláva, se můj autobus objeví. Je úplně prázdný a já jásám. Ale to dilema. Co jízdenka? Sms jsem poslala, ale potvrzení nepřišlo. Mám se svěřit řidiči, nebo to risknout? Lámu si hlavu a autobus se blíží... Projede zastávkou, zabliká a zmizí v zatáčce. Sakra!

Už jsem tu přes půl hodiny. Nemám jízdenku, zřejmě jsem ani ještě nenašla, odkud se dostanu do města, mrholí a já, zvyklá na teplo Zálivu, mrznu.

Vím, že autobus na letišti zastavuje dvakrát, a tak se vydám k Terminálu 2. Na půl cestě zaslechnu, že mi zády něco hučí. Můj břevnovský autobus. Prásknu do koní a rozběhnu se jak o život. Autobus mě v klidu předhoní, ze zadního sedadla mě povzbuzuje asi tříletý chlapeček. Lidé nasedají a můj kufr drnčí po asfaltě. Spurtuju v oblaku výfukových plynů. Už jsem na zastávce, vyskočím na první schod, abych se mohla chytit nějaké tyče a trhem do autobusu nadhodit svůj kufr. V tom okamžiku řidič, umím si představit s jakým požitkem, zavře dveře. V panice vyskočím zpátky na nástupiště za svým kufrem...

..a tak jsem pak nasedla jsem do prvního autobusu, který se na zastávce ukázal. A nezavřel mi před nosem. Dilema s jízdenkou se proměnilo v jistotu, že kdyby mě chytil revizor, pokutu nezaplatím, i kdybych měla noc strávit na policejní stanici. A možná bych schválně tvrdila, že jsem zapomněla česky. Na nebi už nebyla majestátní mračna, ale bylo hnusně zataženo. Cesta na Břevnov mi trvala hodinu a půl. (Nějakou dobu mi totiž taky zabrala marná snaha najít navazující autobusovou linku na Vítězném náměstí, do nějž se, jak známo, sbíhá několik velkých ulic, a ty je třeba překonávat podchody. Zkusila jsem to třikrát a pak mě přestalo bavit tahat kufr po schodech nahoru a dolů. To už mi bylo i docela teplo, ne-li horko.)

Toho dne jsem přiletěla přes Londýn. Na Heathrow jsem byla poprvé a bez libry. Jízdenku do centra jsem si koupila kreditkou, v metru jsem se zorientovala bez problémů, protože všude bylo dost orientačních cedulí, a několikrát jsem pak místních policistů ptala na cestu. Byli milí a v poklidu naslouchali mému divnému přízvuku.

Miluju svou vlast. Nejlíp mi to jde na dálku.

Původně pro www.blog.idnes.cz.

Alena Tabet

Rasismus

Rasismus (soubor trapných příhod)

„...a hlavně mi přiveďte nějaké slušné nájemníky. Araby neberu. Žádné Egypťany nebo Jordánce, ti by mi to zdemolovali. Indy a Pákistánce taky ne, to jejich vaření páchne. Abyste rozuměla, já nejsem rasista, ale mám svoje zkušenosti.“ Kdybych něco podobného slyšela v Evropě, tak snad zavolám do televize, ale za těch pár let v realitní agentuře v Perském zálivu už jsem podobný proslov slyšela tolikrát... „Pan domácí“ (Bahrajnec – své krajany z kategorie možných nájemníků vyřadil jako první) si postavil nový věžák, zařídil ho, podle vlastních slov, luxusním nábytkem a tak nějak podlehl dojmu, že vytvořil světové unikum, na které by se nejlíp ani sahat nemělo. Káva, kterou mi jeho sekretářka uvařila, nechutnala špatně, a tak jsem s kofeinem spolykala i všechny případné výhrady.

„Američani, Evropani, to jsou dobří lidi. Ale jenom páry, na nějaké hlučné večírky – to svobodní muži dělají – nejsme zvědaví. Žádné děti, poničily by nábytek. Samozřejmě ne zvířata. Taky studenty nechci, dělají binec. Vím, co jsme zamlada vyváděli my. Zásadně nekuřáky...“ Když jsem si tak v duchu probrala, kteří z mých klientů by touhle úzkou branou prošli, nezbyl – samozřejmě – skoro nikdo.

„Nejsem rasista, ale...“, „nechci nevšeobecňovat, ale...“, „...mám svoje zkušenosti“. Tady v Bahrajnu jmenovanými a podobnými předsudky spousta lidí. Možná je to u nás taky tak, ale tady se za ně lidé jaksi nestydí. Tyhle výroky většinou rámují žoviálnosti typu „mezi námi“, „abych byl upřímný“ atp. Po nich následuje něco politicky nekorektního, na Západě napadnutelného, zde tak nějak tolerovaného. (Dosavadním vrcholem trapnosti bylo, když jsem jednomu snědému Britovi jménem Mohamed, viceprezidentovi banky, předváděla byt v jiné „luxusní“ budově. Zatímco jásal nad jacuzzi v koupelně, správkyně domu mi v ložnici polohlasně s výčitkou sdělila: „Vždyť není bílej. To nepůjde.“ A taky to nešlo. Byt mu nedali. Viceprezident to vzal na vědomí, urazil se...a tím to skončilo.)

Původně jsem předpokládala, že spolužitím s jinými národy a kulturními skupinami vzniká větší tolerance. Teď už vím, že to tak není. Jak je vidět, mít s něčím zkušenost ještě nutně neznamená být napřed ve vývoji. Taky je třeba s tou zkušeností dobře naložit.

Když jedete londýnským metrem, v jednom vagonu potkáte zástupce všech možných ras. Proto mě zarazila reakce starého pána, u kterého jsem chvíli pracovala ve Walesu, když jsem se ho zeptala, jestli u nás můžou přespat moji známí. Žádala jsem ho dvakrát a v obou případech následovalo totéž zvolání: „Tvoji kamarádi jsou moji kamarádi!“ A pak John ztišil hlas. „Ale nejsou to černoši, že ne? To by se mi nelíbilo.“V Čechách jsme ještě žádný pořádný nápor přistěhovalců nezažili a předsudečné debaty o povaze jednotlivých národů nejsou na denním pořádku. Ale i na tom málu, co máme, pracujeme vcelku se zdarem. Romové jsou příživníci, Ukrajinci nás připravují o práci, Slováci zabírají místo na vysokých školách. Nevím, co špatného dělají Vietnamci a Číňani, ale možná je to jenom moje neinformovanost. Ostatní necháváme napokoji, protože o nich moc nevíme. Čas ukáže, jak my zvládneme mísení kultur a národů, které dříve či později dorazí i k nám.

PS1: A na závěr ještě jednu příhodu. Máme příbuzného, který vyrůstá v Texasu. Loni o prázdninách mi povyprávěl spoustu historek o tom, co zažili s Kylem a Alexem. Jednou jsme ho pak šli vyzvednout z hodiny karate a jak se ukázalo, mezi čekajícími rodiči byly i maminky obou chlapců. Jedna měla mezi obočím třetí oko a druhá vypadala jako mladší sestra Tiny Turner. Všechno jsem o těch kamarádech věděla, ale nikdy se neprobíralo, jakou „mají barvu“.

Potěšilo mě to. Těžko učit starého psa nové kousky, ale aspoň že ty děti dokážou správně vyhodnotit, co je na člověku důležité. Když budou naše děti vyrůstat ve smíšené společnosti vychovávány k vzájemné úctě, bude líp.

PS2: Letos v létě náš malý Američan prohlásil, že Asiati jsou zlí a s nimi on se nebaví. Němci jsou fašisti a nejhorší ze všechno jsou Mexičani, protože jsou to nelegální imigranti a ujídají z mísy těm, kteří poctivě pracují. Dobří jsou leda Číňani, protože od nich m všechny hračky. Doba bezelstného dětsví minula. V jedenácti letech je z něj další starý pes. Tak nevím.

 

Původně pro www.blog.idnes.cz.

Alena Tabet

Odkud jsi?

Odkud jsi?

V Bahrajnu je něco kolem milionu obyvatel. Tři čtvrtiny tvoří místní a tu poslední my, celosvětová směs. Není proto nic divného, že při běžném seznamovacím obřadu po větě Jak se jmenuješ? okamžitě následuje Odkud jsi?

Asi se shodneme v tom, že domov je každému, ať už víc nebo míň, drahý a že jsme na místa, odkud pocházíme, hrdí. Nepamatuju se, že bych se kdy zamotala do nějaké pranice, ale za vlast a rodinu bych asi byla ochotná se bít. Jenom si představím, jak někdo prohlásí třeba: Kroměříž je trapná díra, a už mi ruka cuká. Jsem si jistá, že s láskou na svůj domov vzpomínají i ti, co se narodili uprostřed pouště nebo sněžných plání, protože znají důvěrná tajemství těch míst, která nám, cizím, zůstanou navždy skryta. Tak i já jsem pyšná na svoje rodné město, ačkoli za hranicemi České republiky o něm nikdo neslyšel, a jsem pyšná na to, že jsem Česka, i když v mezinárodním dění nehrajeme velkou roli a přestože mimo Evropany nás nikdo pořádně nezná.

Už pár let na našem malém ostrově pracuju jako realitní agentka. Neustále potkávám nové a nové lidi a asi tak třikrát týdně slyším větu: Vy jste určitě Ruska! Padesátkrát jsem na tuhle záměnu reagovala mile a s poklidem jsem opravila klientův omyl. Ne, já pocházím z České republiky. (V mnoha případech následoval nejistý úsměv a změna tématu.) Kulatá tvář, světlá pleť a ostře vyslovované r, zdá se, jasně určují diagnozu Rus/Ruska. Znamená to, že jiní Slované než Rusové nemají v povědomí lidstva místo? Copak by Pákistánce potěšilo, kdybyste se ho ptali, jestli je z Indie? Copak Íránce neuráží, že je kdekdo běžně považuje za další z mnoha arabských národů? Musím přiznat, že mi ta záměna začala být protivná, zvlášť když se mi párkrát klienti snažiil předvést svůj ostrovtip. Naposledy na mně jeden blízkovýchodní obchodník vyššího věku najednou uprostřed prohlídky domu lišácky zamrkal a pronesl něco jako: Zdravstvujtě! Ach jo, a že zrovna to Rusko!

A tak jsem se rozhodla, že po jedenapadesáté to bude jinak. Za změnu a pokrok je třeba bojovat a slávu našeho národa hlásat. Moji klienti už se asi zpátky do školy nevrátí, a tak nástrojem osvěty budu já. Jsme národ malý, ale hrdý!

Příležitost realizovat novou strategii na sebe nenechala dlouho čekat. Téhož dne k večeru jsem v jednom hezkém bytě s výhledem na moře vítaladalšího klienta. Na poslední chvíli mi ho přehrála kolegyně, takže jsem ani nevěděla o něm neměla žádné detaily. Slunce šlo k západu, venku bylo už teplo, ale ne vedro, a pan klient se dostavil v úpravném obleku a vynikající náladě, se širokým úsměvem. Spustila jsem svoji realitní píseň o tom, že tento byt je dvoupokojový, s terasou, právě zařízený novým nábytkem, takže vše je krásně čisté a bez nejmenší závady- a pak to přišlo. „Vy jste z Ruska, že ano?“

Přišla moje chvíle. Když mohlo lidstvo pochopit, že ne každý černoch, kterého potkáte na ulici, se narodil v rovníkové Africe, tak i my máme svoji šanci. „Ne, já jsem z České republiky. Víte, my máme s Ruskem špatné zkušenosti z nedávném historie. Ještě pořád je to trochu citlivé téma.“

Pánovi poněkud pohasl úsměv, ale nevzdával se. „Víte, ten váš přízvuk a to jméno taky máte, jako byste byla z Ruska!“

„Můj rodný jazyk je čeština. Patří do stejné skupiny jako ruština, to ano. Nás, Slovanů, je hodně. Třeba Poláci, Ukrajinci, Slovinci nebo Chorvati.“ A abych tomu nasadila korunu: „My ty rozdíly v přízvuku slyšíme, ale chápu, že pro cizince to všechno zní stejně.... Víte, moje jméno ryze české. Rodiče by nikdy nevybrali nic, co by znělo rusky. To by vypadalo, jakoby schvalovali ruskou invazi.“

Z úsměvu pána v dobrém obleku už nezbylo nic. Konečně jsme přešli k vlastní prohlídce bytu. Ukazovala jsem zájemci o pronájem cestu a přemýšlela o svém vítězství. Ubránila jsem naši národní identitu a zároveň pokazila zákazníkovu náladu. Udělala jsem sice něco pro zmoudření lidstva, ale když jsem člověku, aspoň o deset let staršímu než já, dávala svoji národopisnou lekci, cítila jsem se, kupodivu, lehce trapně. No nic, učení může i bolet, možná příště zmírním tón...a rozhodla jsem se, že jsem to vlastně provedla dobře.

Klient se zastavil v ložnici a dlouze si prohlížel vestavěné police a úložné prostory šatníku. Potom se ke mně posmutněle obrátil a hlasem prostým výčitky prohlásil: „Krásný byt, ale ne pro nás. Všechno se nám to sem nevejde. V Moskvě jsme ty skříně měli větší.“

Původně pro www.blog.idnes.cz.

Alena Tabet

Kulturní šok

Kulturní šok. Tenhle pojem je vážná věc. Psychologové ho definují přesně a jasně, což ale pro moje záměry není zrovna nutné. Nakonec ani účelné. Považujme za kulturní šok všechny pocity a dojmy, které jsou vyvolány novými zkušenostmi v cizím, v našem případě cizokrajném prostředí. A když už se mluví o šoku, je vcelku jasné, že ty pocity a dojmy budou spíš negativní (ale ty kladné nebo neutrální se přímo nevylučují).

Žiju už přes tři roky v Bahrajnu a pozoruju, že překvapením není a asi dlouho nebude konec. Každou chvíli nějaká novinka. Třeba před týdnem jsem s jednom rijádském autoservisu zjistila, že nemá cenu žádtn motorový olej po litrech, protože nikdo nebude přesně vědět, kolik to je. Tady se prostě prodává na kila. Logiku v tom nevidím, ale dá se tomu přizpůsobit dosti snadno.

Motorový olej na kila patří do kategorie dojmů neutrálních. Stejně jako třeba stravovací návyky. Britové na oběd snědí sandwich a jsou spokojení, zatímco my se neobejdeme bez teplého jídla, a málokterého Bahrajnce byste přesvědčili, aby si v poledne dal palačinky nebo buchtičky se šodó jinak než jako dezert, protože sladká hlavní jídla prostě nejsou v místním seznamu hlavních chodů zahrnuta. Při běhu na delší trať, jako třeba ve smíšeném partnerství, už to může být trochu otrava, ale budiž, to se zvládne. Tolik tedy k překvapením, která nejsou až tak zásadní a spíš pobaví, než by vás začaly frustrovat.

Teď by na řadu měla přijít překvapení kladná a já nepochybuju, že existují, ale nějak si na žádný dobrý příklad nedokážu vzpomenout. Kdy jsem si při svých výletech do ciziny řekla: To je vynikající! Škoda, že tohle u nás nemáme! Horká voda na zalití čaje a instaní polévky v čínském vlaku? Jenže to tam páchlo, netopilo se a lidi seděli a stáli úplně všude, takževlastně ne vždycky byl ke kotli s vodou přístup. Nene, to není ten správný příklad. No co, vzpomenu si časem.

Negativní šok se dostaví, když jsme konfrontováni s něčím, co jsme nečekali, a realita nás zasáhne ve stavu naprosté nepřipravenosti a zároveň se jedná o fakt, který je v přímém rozporu s našimi zásadami. Tak například. Při už zmiňované cestě do Saúdské Arábie jsem měla poprvé příležitost navléknout si abáju. Ženy v téhle černé uniformě vídám každý den a měla jsem zato, že jsem na novou módní realitu připravená. A tak zcela.

Vezměme popořádku. V abáji je horko. Protože musí být dlouhá, plete se pod nohy. Obličej orámovaný černým šátkem najednou vypadá jako zhaslá hvězda a celý den strávíte jeho úprvami, protože to klouže. (A s tím se nepachtí jenom začátečnice). Ale co, příště si dokážu poradit líp. Při výběru obleku vezmu v úvahu ještě jednu horní vrstvu, na schodech si nesmím zapomenou abáju (v mezních slušnosti) vykasat (nebo se mrknu, kde je eskalátor) a na upevnění šátku vezmu pár vlásenek a hlavně si to předem vyzkouším doma. Na co si ale určitě nezvyknu je, že s abájou si oblékíte i novou osobnost. Najednou je vás kdosi, o kom rozhodují jiní, někdo, kdo se musí držet při manželově boku jako kuře u slepice, kdo nemůže jít do obchodu naproti koupit mléko, někdo, kdo musí poslouchat, kdy a s kým může nastoupit do výtahu Ne, některé zvyklosti se zažít nedají, nemůžete je změnit, a přitom jsou zcela nepřijatelné. Ty způsobují stav šoku, řekněme, chronického.

Tak se mi asi nikdy nepodaří srovnat s tím, že když poslušně stojím v řadě na odbočení, vždycky se najde pár chytráků, kteří se předběhnou (a nikdo je nepotrestá), že někteří lidé jsou si rovnější než jiní (že plat záleží na tom, kde jste se narodili), že když vám někdo odkývá, že to a to zařídí, většinou ani nehne prstem, že hodiny jsou dobré k přibližné orientaci, ne abychom dorazili na čas, a že když se řekne Inshallah (Dá-li Pán), vlastně to znamená ne...

No a o všech těch překvapeních, ať už milých nebo ne, bych se chtěla v tomto blogu trošku rozepsat.

PS: Ještě pořád jsem nepřišla na žádný příklad pozitivního kulturního šoku. Ale to přijde. Inshallah.

Původně pro www.blog.idnes.cz.

Alena Tabet

Tak tohle pisou na IDnes. A kdo z nas vi, kde ten obchod je?

-------------------------------------------------------------

http://ekonomika.idn...-zahranicni_spi

10. června 2010 15:40

Matka tří dětí Khadija Ahmedová má problém. Před dvěma lety si otevřela v Bahrajnu první muslimský sexshop a dnes má tolik zboží, že ho už nemá kam dát. Vášeň rozněcující prádlo, erotická pouta či masti prodlužující rozkoš tak chce nebízet v dalších muslimských zemích - Dubaji a Libanonu.

Důvod je jednoduchý, regály jejího malého obchodu v hlavním městě Bahrajnu Manámě už přetékají, a tak je čas se poohlédnout po místě, kde by našla nové spokojené zákazníky.

Ti za ní zatím proudí z řady zemí Perského zálivu. Bahrajnské království je totiž považováno za jedno z nejliberálnějších míst v regionu. Země například povoluje prodávat alkohol v barech či specializovaných obchodech, a tak do tohoto ostrovního státu o víkendech proudí davy Saúdů, Katařanů či Kuvajťanů, kteří by si ve své zemi popíjet alkohol dovolit nemohli.

JB33b0b4_profimedia_0071408100.jpg

Nabídka bahrajnského sexshopu.

A když už popíjejí alkohol, rádi se zastaví také v obchodě s erotikou, který je v Perském zálivu patrně jediným podobným obchodem. Saúdové a obyvatelé Spojených arabských emirátů jsou podle Ahmedové jejími velmi častými klienty. Zboží si mohou objednat také po internetu.

"Někdy jdu s bratrem doručit těmto zákazníkům zboží osobně, ale jen objednávky nad 400 dolarů (zhruba 8 600 Kč)," řekla agentuře Reuters majitelka obchodu oděná v tradičním muslimském oděvu zahalujícím celé tělo kromě tváře.

Ale pozor. Sexshop v muslimském pojetí je něco jiného než obchod s erotickým zbožím v Evropě. Především je určen jen sezdaným párům. "Obchod jsem si otevřela proto, abych pomáhala manželstvím, jejichž vztah trpí tím, že věnují malou pozornost intimní oblasti," řekla Ahmedová serveru arabienbusiness.com.

Regály jejího obchodu jsou zaplněny především barevným spodním prádlem, které je k dostání i v řadě běžných módních obchodů, či mastmi a masážními oleji, které jsou v nabídce lékáren. E-shop navíc nabízí i zcela výpravné večerní šaty či přezůvky. Z erotických pomůcek lze v obchodě sehnat například pouta či důtky, ale například vibrátory ne, protože zobrazovat intimní detaily těla islám zakazuje.

Obchod matky tří dětí je tak ve srovnání s evropskými sexshopy velmi umírněný, přesto Ahmedová musí od otevření svého podniku čelit často kritice konzervativních muslimů.

Celníci jí čas od času odmítají vydat dovážené zboží a spor o to, co je možné v Bahrajnu prodávat, ji nakonec dostal před soud. Ahmedová se totiž s jedním celníkem pohádala poté, co jí odmítl vydat zásilku masážních pomůcek a vibrační prsteny. Celník ji zažaloval za urážku a 15. srpna proběhne soud.

"Jsou to omezení lidé... nebo možná jen závidí," okomentovala pro Retuers celý případ Ahmedová.

Alena Tabet

Text byl puvodne publikovan na serveru www.autembezpecne.cz. Kopiruju ho sem, do blogu pro pripad, ze by nekdo rad pridal svuj komentar...na coz se tesim. Urcite vas na zdejsich silnicich ledaco prekvapilo...! Nebo treba zdejsi realitu videte jinak nez ja...

Takovou typickou bahrajnskou řidičkou může být třeba má známá Nadia. Pochází z hlavního města Bahrajnu Manamy a své první auto dostala, když jí bylo osmnáct. Řidičskou kariéru začala s otcovým tři roky starým Lexusem, s interiérem vyvedeným v béžové kůži.

Dnes je jí pětadvacet a řídí letošní model Porsche Cayenne. Interiér je tentokrát v oranžovém odstínu. Auto jí koupil milující manžel a k tomu ještě investoval i do pěkného čísla na značku.

Hezká SPZ je na Bahrajnu něco jako značkové oblečení. Prostě se pozná, kdo na co má. Nadiino auto zdobí tři čtyřky a tři pětky. Význam to nemá žádný. Manžel se sice snažil sehnat číslo, které by vystihlo datum narození jejich dcery, ale to bohužel nebylo k mání. I tak do elegantně symetrického čísla investoval v přepočtu kolem 50 000 Kč – poptávka je velká.

Nadia samozřejmě pochází z velmi bohaté rodiny a stejně tak se vdala. Jezdit autem je pro ni naprostá nutnost. Systém veřejné dopravy je omezený a využívá ho pouze nejchudší část populace. Pro muslimskou ženu v Bahrajnu se solidním zázemím něco takového vůbec nepřichází do úvahy.

Dojít někam pěšky je víceméně nemožné, protože po většinu roku venku panuje nesnesitelné vedro, navíc se při výstavbě města s chodci téměř nepočítá. Chybí chodníky i přechody. Ke všemu běhat po ulicích není zrovna to, co by se od slušné ženy očekávalo.

Do školy Nadiu a její sestru vozili rodiče nebo rodinný řidič, ale když se mohla za volant posadit sama, brala to jako pravý důkaz dospělosti. „Poprvé jsem se sama mohla rozhodnout, kam půjdu, aniž by u toho byli nějací svědci. Život bez vlastního auta si neumím představit,“ svěřila se mi Nadia.

Teréňáky mají bahrajnští řidiči ve velké oblibě. Autorka tohoto článku dává přednost osobnímu autu (foto vpravo).

Děti sedí řidiči na klíně

Království Bahrajn patří mezi velmi benevolentní muslimské státy. Je zde povolen alkohol, tolerují se jiná náboženství a ženy mají mnohá práva, mimo jiné i na řízení. Nezařídí si ale moc, protože cesta z jednoho konce země na druhý není delší než 80 km.

Získat bahrajnský řidičský průkaz je možné po dovršení 18 let. Každý kandidát musí absolvovat povinný počet jízd a několik málo teoretických hodin. Trénink i zkouška probíhá ve voze s manuálním řazením, ale to je pro většinu řidičů první a poslední setkání s tímto systémem.

Teoretická příprava se s tou naší nedá vůbec srovnat. Místo testu projdou zkoušení pohovorem, který netrvá déle než pět minut. Týká se všeobecných zásad, např. že dvojitou nepřerušovanou čáru bychom neměli přejíždět.

V praxi je to stejně každému jedno. Na místních silnicích najdete jenom pár druhů dopravních značek a ani těmi, co zde užívají, se zrovna neplýtvá. Spousta situací, pro které jsou u nás přesné předpisy, je tak nějak na uvážení jednotlivce.

Například před kruhovým objezdem se rozhodně nikdo neřadí do pruhů podle toho, na kolikátém exitu bude vyjíždět. Velké křižovatky mají semafory, menší sem tam nějakou stopku a zbytek se řídí tak nějak podle situace a nálady.

Ne vždycky se na silnici děje to, co byste očekávali. Málokdo používá směrovky, ale všichni klakson. Dětská autosedačka je pro většinu místních zbytečný přepych. Děti sedí kdekoli, klidně i řidiči na klíně. Na silnici je vždy třeba bojovat o každý metr, protože jestli se před vás může někdo nacpat, tak to udělá.

Čím větší auto máte, tím větší je šance, že se vás druzí zaleknou. Možná proto si tu každý, kdo na to má, pořizuje terénní auta, i když celá země je jedna velká rovina. „Spravedlnost“ na silnicích nikdo nehlídá. Pokud nejedete 300 km/h, policie se o vás skoro nezajímá. Nanejvýš se vám může stát, že dostanete pokutu za parkování nebo za telefonování při řízení.

Policie je k ženám tolerantní, a to především k těm muslimským. „Jednou jsme na dálnici míjeli policejní hlídku a řidička ve voze, kde jsem seděla já, telefonovala,“ vyprávěla mi Nadia. „Totéž řidička druhého auta. První měla na hlavě šátek a druhá blond ježka. Kamarádku Amiru ten přestupek nestál nic, Lindu z Německa 20 dinárů, čili asi 1000 Kč.“

Na silnicích buď německý luxus, nebo japonská spolehlivost

Ne všichni jsou na tom jako Nadia. Po lexusu a porsche bude jistě řídit i mercedes nebo BMW, což jsou zde standardní značky pro zámožnější klientelu. A pokud se manželovi bude dařit hodně dobře, ještě si polepší. Možná jí koupí i masserati nebo jaguar. Pár jich tu na silnicích krouží.

Střední vrstva se drží toyoty a nissanu. Kam oko pohlédne, tam ulice brázdí corrola nebo tiida. A ti, co mají peněz o něco míň, jezdí vším, co drží pohromadě. Evropským autům zde moc nevěří, protože u nás nemáme tytéž vedra jako zde v Zálivu. A o klimatizaci tu jde především.

Prší tu málo a nesněží vůbec, vzdálenosti jsou krátké a většina cest je ve městě, tudíž dobře osvětlených, a tak nároky na řidičskou zdatnost jsou minimální. Litr toho lepšího benzínu (mají tu dva druhy) stojí 6 Kč.

Technická kontrola je zcela formální, většinou se nezjišťuje ani to, jestli „stěrače stírají“, a už úředník podepisuje formulář. Jako důkaz technické způsobilosti stačí, že auto dojelo až na dopravní inspektorát.

Náhradní díly mohou být drahé, ale všechno se dá pořídit i za babku, pokud sáhnete po levné čínské kopii.

Být řidičkou v Bahrajnu je nutné, levné a v mnoha ohledech jednodušší než u nás. V zájmu vlastní bezpečnosti je ale dobré zůstat vždy ve střehu, a kdyby bylo potřeba, využít místních stereotypů o bezbrannosti ženského pokolení.

×