Přejít na obsah

Blogy

Doporučujeme

  • redakce

    Kalendáře krajanů v zahraničí

    Od redakce

    Pod účtem redakce se logujeme a redakční blog píšeme většinou tehdy, když můžeme radostně představit něco nového, třeba novou službu, kterou jsme dlouho připravovali a kterou můžeme oznámit veřejnosti. Dnes jsou to revoluční Kalendáře. Jak to funguje? Řečeno jednou větou: každý stát má nyní vlastní Kalendář, do kterého může každý neomezeně zakládat události, dostávat od ostatních potvrzení účasti a emailem automaticky upozornění na události, které do kalendáře vloží ostatní. Scénář č. 1: Víte, že za měsíc odjíždíte na pracovná pobyt do Saudské Arábie, víte sice, že v SA působí asi 300 Čechoslováků, ale nevíte jak se napojit. Klikněte si na Kalendáře a dále na kalendář Saudské Arábie. Zvolte si Sledování kalendáře. Od této chvíle budete automaticky informováni o všech krajanských aktivitách s možností kontaktovat přímo jejich organizátory. Scénář č. 2: Jste už pár let v Bahrajnu a pravidelně organizujete s komunitou Dát dohromady 16 lidí do týmu není vždycky jednoduché. Ode dneška si můžete do kalendáře Váš běh založit a při zakládání umožnit potvrzení účasti. Vaši kamarádi budou o akci automaticky informováni emailem a v případě, že se budou moci zúčastnit, potvrdí účast online. Každý z účastníků uvidí i ostatní účastníky a bude vědět, jak se plánování akce vyvíjí. Scénář č. 3: Jste předseda krajanského spolku v Argentině. Rádi byste, abyse o Vašem připravovaném krajanském setkání dozvěděli pokud možno všichni Čechoslováci. Na všechny ale nemáte kontakti, někteří již ze země odjeli, psaní hromadných emailů je nevděčné, vždycky se na někoho zapomene. Kalendáře Vám umožní Vaši akci oznámit, připojit k ní důležité soubory, vidět komentáře účastníků a třeba spolutvůrců akce i seznam těch, jež potvrdili účast. V případě, že musíte na poslední chvíli změnit místo konání? Nevadí, stačí jen událost upravit a ostatní se o změně dozví automaticky emailem. Pro správnou funkčnost Kalendářů prosím nezapomeňte: V kalendáři daného státu si nastavte jeho Sledování. V nastavení Vašeho účtu si nastavte, jak si přejete být na události a jejich změny upozorňováni. V případě, že Váš stát ještě v Kalendářích chybí a víte, že jste živá komunita, ozvěte se a obratem ho založíme. Hodně štěstí! Za redakci Čechoslováků.com Martin
    • 0 komentářů
    • 2 258 zobrazení
 

Facebook stránka naší země

S rozšířením facebooku, který se stal součástí života asi většiny z nás, jsme se rozhodli věnovat každé zemi světa vlastní facebookovou stránku, která se může stát dobrým pomocníkem v našem životě v zahraničí. Stačí se stát jejím fanouškem a rázem se tak propojit s ostatními krajany v dané zemi. Přes facebookovou stránku naší konkrétní země můžeme poznávat nové kamarády, radit si i sledovat nebo plánovat dění v místní československé komunitě. Na rozdíl od ostatních facebookových stránek jsou tyto dále napojeny na své mateřské Čechoslováky.com, odkud se do nich automaticky promítají novinky diskusních fór, kalendáře akcí i inzerátů konkrétní země. V seznamu níže naleznete země, pro které jsme již facebookové stránky vytvořili a postupně jej budeme rozšiřovat i o další státy a významná města. Budete-li chtít, zaleťte se podívat na Mauritius, kde žije naše milá Sawmy nebo do Bahrajnu, kde se chystáme na koncert Andrea Bocelli. Afrika Alžírsko Egypt Keňa Libye Mauritius Seychely Súdán Tunisko Zimbabwe Asie Ázerbajdžán Čína Filipíny Indie Indonésie Japonsko Kazachstán Mongolsko Singapur Thajsko Turecko Vietnam Austrálie a Oceánie Austrálie Nový Zéland Blízký Východ Bahrajn Irák írán Izrael Jordánsko Kuvajt Katar Libanon Omán Saúdská Arábie Spojené arabské emiráty Sýrie Evropa Belgie Bosna a Hercegovina Bulharsko Černá Hora Dánsko Estonsko Finsko Francie Chorvatsko Irsko Island Itálie Kypr Lichtenštejnsko Litva Lotyšsko Lucembursko Maďarsko Makedonie Malta Moldavsko Monako Německo Nizozemsko Norsko Polsko Portugalsko Rakousko Rumunsko Rusko Řecko San Marino Slovensko Slovinsko Srbsko Španělsko Švédsko Švýcarsko Ukrajina Velká Británie Jižní Amerika Argentina Brazílie Chile Peru Střední Amerika Guatemala Kuba Severní Amerika Kanada Mexiko Spojené státy americké Budeme rádi, když Vám facebookové stránky pomohou ve Vašem životě v cizí zemi a služba pro Vás bude užitečná. Hodně štěstí!

redakce

redakce

 

O Bahrajnu a Čechoslovácích

O životě v Bahrajnu a o stránkách Čechoslováci.com jsme si na dálku povídali s paní redaktorkou Českého rozhlasu Barborou Kmentovou, která je zároveň vedoucí internetového projektu Krajané net. Rozhovor uvádím i zde pro čtenáře Čechoslováků. Krajané.net: Bahrajn je malé království v jižní části Perského zálivu. Zjištění, že se v tak exotickém koutku světa nachází aktivní česká komunita bylo velmi milé. Jak dlouho bahrajnský spolek existuje? Když jsem v roce 2006 obdržel jako architekt pozvání na jednoroční práci do Bahrajnu, přiznám se, že jsem si musel na mapě vyhledat, kde se přesně nachází. Dozvěděl jsem se, že je to maličký ostrovní stát velikosti asi 60x15 km s populací asi 1 milion obyvatel. Považoval jsem to za ironii osudu, že se po mé předchozí roční stáži v Makau jedná o nabídku v dalším maličkém a u nás téměř neznámém ostrovním státě se zcela odlišnou kulturou. Představoval jsem si že stejně jako v Makau i v Bahrajnu budu zcela sám a s krajany budu udržovat kontakt pouze prostřednictvím internetu. O to větší překvapení mne čekalo, když jsem asi po roce pobytu v Bahrajnu na ulici uslyšel češtinu a poznal tak první český pár. Ukázalo se, že v Barajnu žije a pracuje dalších neuvěřitelných ještě asi čtyřicet krajanů nejrůznějších profesí, kteří se mezi sebou nepravidelně scházejí. Protože každý znal někoho, ale zároveň nikdo všechny, snažili jsme se postupem času okruhy známých rozšiřovat a propojovat. Začali jsme pořádat pravidelná setkání při sálové kopané, během hry samotné, kterou jsme brali s velkou nadsázkou jsme vždy zažili hodně legrace a po ní se těšili na výměnu novinek, zkušeností, nové hosty krajany, takový večer nám vždy přinesl pocit vydechnutí a zážitek na několik dalších dní. Založení krajanského spolku v roce 2009 bylo logickým krokem v naší další organizaci a od té doby jsme se naučili provozovat spolek jako dobře sehraný tým. Členové spolku si volí každoročně jeho výbor, který má po dobu následujícího roku na starosti organizaci krajanských aktivit, vedení centrální databáze kontaktů na jednotlivé členy, hospodaření s rozpočtem na daný rok, hledání sponzorů, oznamování akcí. Díky internetovým stránkám dokážeme připravit lehké přistání všem nově příchozím krajanům do Bahrajnu. Zatímco se jednotliví krajané setkávají s přáteli podle vlastních priorit, krajanský spolek připravuje každoročně osnovu základních společenských, sportovních akcí i akcí pro děti, kde se mohou krajané vzájemně poznávat, vyměňovat si zkušenosti i novinky, hovořit česky a vystoupit na okamžik z kažodenního života cizince žijícího v zahraničí. Rok tradičně uzavírá účast našeho týmu ‘Czechoslovakia‘ na největší sportovní akci Bahrajnu, kterou je každoroční charitativní štafetový marathon a následně mikulášské setkání s programem pro děti, opravdovým Mikulášem, Čertem, Andělem a hromadou dárků Krajané.net: Dalo by se říct, že nejčastější motivací k dlouhodobému pobytu v Bahrajnu je práce? V Bahrajnu v současnosti působí asi 60 krajanů z nichž většinu tvoří odborníci jednotlviých profesí, kteří sem přišli za prací. Přicházejí nejčastěji na jedno nebo dvouleté pracovní smlouvy, které si často prodlužují a není vyjímkou, že takto v Bahrajnu zůstávají pět i více let. Z profesí tvoří nejpočetnější skupinu letušky, které pracují pro místní aerolinky, dále zdravotní sestřičky, zbytek tvoří architekti, stavební i IT inženýři, učitelé a další profese. Samostatnou skupinu krajanů tvoří několik rodin vzniklých ze známostí během studiích v České republice a na Slovensku. Řada Bahrajnců v našich zemích studovala na vysokých školách a po skončení studí se i s rodinami usadili natrvalo do Bahrajnu. Věk našich krajanů se v pohybuje v průměru kolem 30-40 léty a tomu odpovídá i věk jejich dětí. Krajané jsou tedy mladí aktivní lidé, kteří do mateřských zemí cestují často několikrát ročně a se svými rodinami a kulturou jsou v neustálém kontaktu. Krajané.net: Na vašich internetových stránkách www.cechoslovaci.com dostávají prostor nejenom krajané v Bahrajnu, ale i z jiných států po celém světě. Z přemýšlení o tom, jak by měly internetové stránky našeho nově se rodícího spolku vypadat, bylo brzy jasné, že by bylo škoda omezovat je pouze na naši úzkou skupinku v Bahrajnu, vždyť krajané se v situaci podobné naší, kdy se nacházejí sami v nové zemi, ocitají prakticky neustále. V témeř každé zemi také existuje československá komunita, které by pomohla nějaká jednotná platforma k její organizaci, díky níž by se mohli její členové propojit a zároveň dát o sobě vědět nově příchozím. Zrodila se tak myšlenka připravit jednotné internetové centrum Čechoslováci.com, které by takové zázemí nabízelo. Vedle diskusních fór (kde si mohou krajané radit, dávat tipy na dobrá místa atd.), galerie (kam si mohou nahrávat fotografie ze svých pobytů), blogů (kde si mohou vést deníčky a psát fejetony), chatu (diskuse naživo), jsme nově připravili mapu čechoslováků ve světě, kalendáře a inzertní modul, o kterých bych si dovolil napsat něco více. Mapa Čechoslováků ve světě – Napadlo mne, jak by bylo užitečné moci si před každou naší cestou do zahraničí 'zakoupit' jakousi mapu Čechoslováků ve světě, která by nám jistě pomohla se základní orientací v nové zemi. Protože v takové ucelené podobě dosud neexistovala, připravili jsme ji našich stránkách jako online službu. Každý uživatel si tak může svoji polohu uložit na interaktivní mapě, ze které je na první pohled patrné, kolik krajanů a ve které zemi se nachází, můžeme je přímo oslovit, skamarádit se před cestou na dálku. Mapa nám dnes například ukazuje, že krajan v zatím asi nejexotičtější zemi, žije na ostrově Mauritius. Rád bych tímto pozval všechny zahraniční čtenáře, aby do mapy svoji polohu zanesli a dali tak o sobě vědět ostatním. S jejich pomocí může vzniknout zcela jedinečný a užitečný projekt. Kalendáře – Krajanské kumunity v libovolné zemi světa zde dostávají k disposici svůj vlastní kalendář. Do něho si mohou neomezeně zakládat vlastní akce (krajanské akce, párty, koncerty atd.), komentovat je a potvrzovat na nich svoji účast. Lze si také nastavit upozorňování na nové akce emailem nebo události synchorizovat do svých mobilních zařízení a být tak okamžitě informováni o novém dění v zemi, která nás zajímá. Inzerce – Každá země má vyhrazen vlastní koutek v inzertní sekci, kde si mohou krajané navzájem nabízet, poptávat či vyměňovat zbož, služby, hledat pracovní příležitosti, přátele k dopisování a podobně. Krajané.net: Jakým směrem chcete stránky směřovat? Vedle dalšího rozvíjení služeb pro samotné krajany v zahraničí bychom rádi nabídli nástroje i správcům jejich krajanských komunit. Výbor asi každého spolku ve světě řeší otázku, jak spravovat databázi kontaktů na jednotlivé členy, jak je udržovat aktuální a jak je jednotně oslovovat. V Bahrajnu jsme vyvinuli systém, kdy může každý člen výboru našeho spolku po přihlášení se do online databáze kontaktů aktualizovat jednotlivé kontakty na naše krajany a z pozice své funkce odeslat jedním kliknutím všem krajanům email – pozvánku na akci, důležité upozornění a podobně. Zároveň je email odeslán v podobě názevzemě@cechoslovaci.com a tak působí reprezentativně, logicky a jednotně. Rádi bychom se o tyto nástroje podělili i s ostatními administrátory krajanských komunit ve světě. Krajané.net: Při prohlížení vašich stránek jsem narazila na čerstvou novinku – české, slovenské a anglické literatury. Jak funguje? Většina z nás si na ostrov přivezla několik svých oblíbených knih, které jsme také většinou již stihli přečíst. Protože česky nebo slovensky psaná kniha bývá v zahraničí vzácností a touhu po čtení máme asi všichni společnou, rozhodli jsme se, že se pokusíme si knihy mezi sebou nějak organizovaně sdílet. Naše paní Alena, která má v naší komunitě jindy na starosti administraci kulturních akcí, se tak stala knihovnicí a spravuje nyní registr knih, které jednotliví krajané nabízejí ostatním k zapůjčení. Ten v současnosti zahrnuje asi 70 titulů a je přístupný online tak, aby se mohl každý přímo z domova přesvědčit o dostupnosti knihy, která ho zajímá. Stačí si pak zavolat a dohodnout si způsob předáni knihy, která se nacházi buď ve společné knihovně nebo v rodině, která ji zapůjčila ke sdílení. Brzy po uvedení knihovničky do života se nám ozvala řada krajanů se seznamy svýh knih, které by rádi poskytli ostatním, jiní se ozvali z našich zemí, odkud nám nabídli přivézt knihy nové. Myslím si, že naše knihovnička v Bahrajnu je hezkou ukázkou toho, jak dokážeme být jednotní a pomáhat si navzájem. Krajané.net: Nedá mi to, abych se v souvislosti s událostmi uplynulého roku nezeptala, jak bezpečno je v Bahrajnu z pohledu cizince? Z pohledu cizince je v Bahrajnu bezpečno. Cizinci žijí většinou ve samostatných čtvrtích, často uzavřených obytných okrscích, které se nacházejí mimo centra častých demonstrací. Protestní demonstrace občanů nejsou také žádným způsobem namířeny proti cizincům a nemají ani násilný charakter, jejich cílem je poukázat na nespokojenost se současnou vládou, volají po spravedlnosti a demokracii. Přes tento svůj charakter (nebo právě pro něj) bývají často brutálně potlačovány a na zásahy police, ať přímo na ulicích zbraněmi, slzným plynem, nebo po mučení na policejních stanicích zemřelo od počátku protestů asi 50 civilistů. Tísíce civilistů – lékařů, učitelů, byly za své účasti na demonstracích propuštěni z práce. Jiní byli za totéž odsouzeni na dlouhé měsíce vězení. Na příkaz bylo zdemolováno 35 šíitských mešit. Policií bývají rozháněny pohřební průvody uctívající památky obětí. Když před rokem nechal král brutálně potlačit tábořící demonstranty na Perlovém náměstí a tento symbol následně na pozvání obsadila spojenecká vojska sousedních zemí, byla v pohotovosti i naše krajanská komunita. Situaci jsme průběžně koordinovali s naším velvyslanectvím v saúdskoarabském Rijádu a informace o dění jsme poskytovali našim tištěným médiím i televizi. Někteří naši zaměstnavatelé nám podle svých směrnic nabízeli dočasnou evakuaci do poboček v sousedních zemích. Dnes je sitauce zdánlivě klidnější, život už ne (tak často) omezují dopravní uzávěry, na svobodu byli propuštěni někteří političtí vězni a někteří propuštěni dostali zpět svoji práci. Mezi vládnoucí rodinou a demonstranty zároveň za celý rok nedošlo k žádné diskusi, dohodě, k žádnému řešení, zásahová policie i dále terorizuje demonstranty ve vesnicích a s každou novou obětí se možnost dialogu jeví jako méně pravděpodobná. 14. února uplyne rok od počátku nepokojů a toto výročí bude velmi pravděpodobně doprovázeno řadou dalších masových demonstrací. Přestože v Bahrajnu je z pohledu cizince bezpečno a může zde nerušeně pracovati i relaxovat jako dříve, vědomí souvislostí a každodenních zpráv nemůže, domnívám se, nikoho nechat úplně lhostejným. Všichni v Bahrajnu si jistě přejeme, aby se situaci podařilo oběma stranám nějak důstojně vyřešit. Události spojené s takzvaným bahrajnským jarem mohu říci věrohodně zachycuje hodinový dokumentární film ‘Bahrain: Shouting in the Dark’, který je k disposici na YouTube na adrese zde. Krajané.net: Naprosto odlišná kultura, náboženství, klima. Je těžké si zvyknout? Anebo už je těžší návrat domů? Možná je to velikostí ostrova, díky které je všude blízko, všechno jaksi útulné a skromné a takoví jsou i lidé. K Bahrajnu se rychle vytvoří osobní pouto a domnívám se, že pro většinu z nás nebude loučení s Bahrajnem snadné. Krajané stěhující se z Bahrajnu do Dubaje za prací potvrzují, že lidé v Bahrajnu působí opravdověji, přátelštěji. Neopak krajané v Saúdské Arábii po přejedu hranic do Bahrajnu pociťují úlevu. Zatímco Bahrajnci samotní tvoří pouze polovinu celkové populace, zbytek tvoří cizinci, kteří jsou v Bahrajnu za prací. Nejpočetnější z nich jsou Indové a Filipínci a všechny tyto tři národnosti dohromady se podílejí na dojmu, který si z lidí v Bahrajnu odvážíme. Přátelští, bezelstní, tolerantní a vždy usměvaví. Pocit pohodlí umocňuje i po celý rok teplé počasí, které si našinec i v tom největším horku pošetile užívá, zatímco v zimě teploty neklesají obvykle pod 15 stupňů v létě se mohou vyšplhat k 50 stupňům ve stínu. Příletem do Bahrajnu se v životě každého najednou ocitne všudepřítomné moře, ke kterému – přes překvapivý nedostatek veřejných pláží – je všude blízko, je odevšad vidět a obzor začíná až za ním. Může nám na druhou stranu chybět ‘kus přírody’, přírodní útvary, cíle pro dlouhé výlety, vše je tu malé a i míst, kde je ještě původní krajina je jen několik, jsou to odlehlá místa v poušti, kde volně žijí gazelky, ještěrky, podivné rostliny a kde z písku vyrůstá jen několik vzrostlých stromů. Místní vzpomínají na pobyty v českém lese jako na zjevení. Dále vyčíslím cenu benzínu, který je tu 5x levnější než v našich zemích a vysoký standard ubytování. Většina budov ve kterých bydlíme je vybavena bazénem, posilovnou, saunou, někdy sály na squash, vchody střeží vrátní a součástí jsou i krytá parkovací stání. Díky tomuto zázemí se na pobyt v Bahrajnu snadno zvyká, zároveň je asi každý sám za sebe s každým novým rokem staven před stejnou otázku: jak dlouho ještě zůstat, co člověk získává a co ztrácí? Přímý kontakt s rodinou, přáteli, profesí, kulturou, jazykem ve své zemi? Článek vyšel na Krajané.net na adrese zde.

Martin

Martin

 

Mapa Čechoslováků ve světě

Nebylo by krásné, kdyby si před svojí cestou do neznámé země mohl každý zakoupit mapu Čechoslováků ve světě, nalistovat si kýženou zemi a najít si tak v ní ještě před cestou přátele? Taková mapa nyní existuje a i s Vaší pomocí se může stát skvělým místem, které může pomáhat ostatním i nám samotným. Sám si vzpomínám, jak jsem před léty přijel na pracovní pobyt do Bahrajnu, s jehož polohou na mapě jsem si, přiznám se, původně nebyl ani jistý. Až po roce pobytu jsem zcela náhodou zaslechl na ulici češtinu a poznal tak první krajany, kteří v zemi žili již delší dobu. Ukázalo se, že takto nás o sobě nevědělo asi padesát. Časem jsme se propojili a vzniklá přátelství dala našemu pobytu zcela nový rozměr. Budete-li mít chuť, pojďte s námi myšlenku Mapy Čechoslováků ve světě podpořit. Coby přihlášení uživatelé máte nyní možnost v modulu Mapa přidat svoji polohu kliknutím na tlačítko 'Přidat polohu' umístěné nad mapou v pravé horní části. Adresa může být obecná (např. Manama, Bahrain) nebo konkrétní (např. 110 Customs Street West, Auckland, New Zealand). Po uložení Vaší polohy na mapě přibyde nová vlaječka, která o Vás dá vědět ostatním. Vlaječky na mapě jsou trojího druhu: modrá s domečkem ukazuje polohu Vaši, zelená polohu Vašich kamarádů, které jste si přidali do profilu zde na Čechoslovácích a červená polohu všech ostatních. Vlaječkou se můžete prokliknout až na profil jednotlivých uživatelů a ty pak kontaktovat třeba soukromou zprávou. Polohu lze kdykoli libovolně upravovat či mazat. Budeme rádi, když pro Vás bude služba užitečná a pomůže Vám najít cestu k novým kamarádům.

redakce

redakce

 

Inzeráty krajanů v zahraničí

Náš pobyt v zahraničí usnadňují nejen rady od zkušenějších krajanů, kteří v dané zemi působí déle, ale i možnost něco rychle sehnat, vyměnit, nabídnout nebo prodat. Může to být nábytek, kterého se druzí krajané zbavují, potřeba sehnat spolubydlícího do podnájmu, nabídka svých fotografických služeb – vše to, k čemu by se nejlépe hodilo zadání inzerátu. Právě inzertní modul Čechoslováků bychom dnes rádi představili - všem přihlášeným uživatelům je k disposici z horní lišty a nabízí zdarma kompletní obsluhu inzerátů vlastních i interakci s inzeráty ostatních krajanů. Obrázek 1. Na obrázku č. 1 je vidět hlavní stránka inzertního modulu. V levém sloupci je seznam jednotlivých světadílů a států v nichž žijeme s počtem odpovídajících inzerátů. Po prokliknutí se do požadovaného státu pak v pravé části uvidíme seznam aktivních inzerátů se základními údaji. Z této obrazovky také můžeme zadávat nové inzeráty vlastní kliknutím na odkaz Přidat inzerát v pravé horní části obrazovky. Obrázek 2. Na obrázku č. 2 vidíme obrazovku po prokliknutí se na jednotlivý inzerát. V případě, že se jedná o náš vlastní, bude se nám hodit tlačítko Upravit položku, tato volba nám umožní upravit veškeré podrobnosti o našem inzerátu. V případě, že inzerát již není aktuální, položku můžeme smazat. Hodit se nám také bude možnost inzerát sdílet, viz malé ikonky uprostřed stránky, a to buď na sociálních sítích jako je facebook, nebo můžeme inzerát poslat emailem přátelům, vytisknout si nebo uložit na disk. V případě, že se díváme na inzerát někoho druhého, můžeme autora inzerátu oslovit kliknutím na odkaz Kontaktovat autora přímo. V případě dotazů k inzerátu můžeme kliknout na Otázky a položit veřejný dotaz týkající se inzerované položky. Autor inzerátu bude na dotaz automaticky upozorněn a bude moci veřejně odpovědět. Budeme rádi, když pro inzertní modul naleznete ve Vašich krajanských komunitách uplatnění a bude Vám dobře sloužit, budete-li mít k němu jakékoli dotazy, rádi je zodpovíme. Hodně úspěchů!

redakce

redakce

 

Těhotenství aneb Každý má svou pravdu

Tohle téma mě v životě nezajímalo. Až dokud se začalo týkat mě. Pak jsem ale zjistila, že v něm jedou snad úplně všichni ostatní. Udivilo mě, kolik lidí cizí těhotenství bere zcela osobně a dává vám dobře míněné rady, které ale často hraničí s kategorickým imperativem. Těch rad je moc, liší se a dokonce si odporují. Zvlášť když během těch devíti měsíců projdete několika různými kulturami. Na hodnotě nového života se ale shodnou všechny, a to podle mě vysvětluje tu urputnost, se kterou si každý osobuje právo prosadit svůj zaručený recept. Ale abych byla upřímná, taky si vzpomínám, jak mě jednou vyvedla z míry moje syrská známá Lamia, kterou jsme byli navštívit v porodnici, a Lamia nad nevinnou tváří své třídenní dcery prohlásila, že autosedačku samozřejmě nekoupili, protože novorozeňata nemají pevnou páteř a fixace v autosedačce škodí, jestli jsem snad o tom v životě neslyšela nebo co. No neslyšela, zato jsem slyšela, ze proletět předním sklem je životu nebezpečné i pro dospělého. Mám stále v živé paměti, kolik úsilí mě tehdy stálo ovládnout se a nekazit sváteční náladu dohadováním o bezpečnostních opatřeních. Je třeba říct, že malá Nirín i bez autosedačky na cestě z porodnice, hamdullilah, prospívá dobře. Zajímavé je, že asi všichni a všude trpí na pověry, že pohlaví dítěte se dá vyčíst ze vzhledu matky, tvaru břicha nebo jejích neobvyklých chutí. Řekli mi, že se nám narodí chlapec, protože vypadám lépe než dřív nebo taky proto, že jsem zrovna vypadala unaveně. Řekli mi, že když břicho trčí dopředu, bude to kluk, a jiní zase, že ze stejného důvodu to nemůže být nic jiného než děvče. Chuť na sladké taky znamená ženské pohlaví, protože kluk by chtěl maso, ale jiné totéž připisovali línému chlapci, který chce snadno a hodně růst. Těch názorů bylo tolik, a všechny zaručené, že opravdu nemůžu říct, kde mají jakou tradici. Měla jsem z toho ale dojem, že tyhle babské povídačky se můžou různit i v rámci horního a dolního konce jedné obce, nezáleží, jestli je to v Indii nebo u nás. Společné mají jedno, hluboké kořeny. Vcelku úspěšně jsem se ale s neutrálním úsměvem proklestila touhletou džunglí zaručených pravd, než sonografie udělala v téhle otázce jednou provždy jasno. (No... musím sebekriticky uznat, že se mi na čas podařilo podlehnout sugestivnímu bludu, že i když lékaři pohlaví určit neumí, matka to „prostě ví“. Jsem důkazem toho, že matka, stejně jako kdokoli jiný, neví nic. Ale zase to možná potvrzuje další oblíbené tvrzení, že v těhotenství žena zhloupne. Neumím si totiž představit, že bych jindy dokázala uvěřit takovému esoterickému nesmyslu. ) Jak šly týdny a měsíce, začínala jsem mít dojem, že ztrácím společenský respekt a moje názory váhu. Do jednoho ucha mi moje bahrajnská lékařka šeptala, že v mém věku je vyšetření plodové vody zbytečné a nepřiměřeně riskantní a do druhého čeští kamarádi troubili, že právě v mém věku musím být zodpovědná a tuhle proceduru podstoupit. Zatímco mě na jedné straně vyprovázeli s radou, že zárukou spokojeného porodu je spinální analgezie, na druhé mě vítali s tím, že přeci nechci riskovat své zdraví, vždycky to všichni zvládli a že když si neulovím svého bobříka bolesti, přijdu o část zážitku. (Mám ten dojem, že by mi to ani tak moc nevadilo.) Kolik že těch bitev bylo? Zápas o sedačku na předním sedadle, jízdu na kole, utkání s popírači státem regulovaného očkování, mač mezi bojovníky za domácí porody a jejich odpůrci, mezi uživateli látkových a jednorázových plen, mezi alternativními trendy a konzervativci, které každá neobvyklá novinka nadzvedne ze židle. Myslím, že z odpůrců a zastánců obřízky bych dokázala sestavit nepřátelská vojska, krveprolití téměř zaručeno. Dítě by rozhodně mělo spát ve vlastní postýlce, ale blízko matky..., dítě by rozhodně mělo cítit zájem rodičů a mít šanci sdílet jejich tělesnou blízkost, nikdy ho nenechejte plakat..., dítě by rozhodně mělo hned spát samostatně a matka přicházet pouze na kojení, trocha nevyslyšeného pláče neškodí...!!! Nějakou dobu jsem si z toho dělala hlavu, ale teď už jsem si jistá, že si to rozhodně rozhodnu sama. Všeho moc škodí, i dobré vůle, lidové moudrosti a nezištných rad. Lidé jsme různí a pravd nepočítaně. Bojujme za svou, ale hlídejme sílu použité munice, ať má každý šanci s důvěrou a sebeúctou naslouchat i svým vlastním myšlenkám. PS: Když jsem poprvé vyrazila s kočárkem do ulic, pozorovala jsem, že kdekoho zajímá, koho to vezu. Dokonce i kolemjdoucí, které vůbec neznám, nakukují pod boudu a nešetří chválou. Ale najednou slyším: „Nemá tu čepičku moc na stranu? Dneska to fouká... Ňuňuňu, něco tam bouchlo do plínek, měla byste ho, maminko, přebalit... Leží moc na stranu, za našich časů jsme tam dávali plínku...“ Zatnula jsem zuby a pokračovala v jízdě. Po návratu domů mělo novorozeně od stěny na kočárku na čele vytlačený červená flek. Tak jo, tu plínku mu tam dám.

Alena Tabet

Alena Tabet

 

Kalendáře krajanů v zahraničí

Pod účtem redakce se logujeme a redakční blog píšeme většinou tehdy, když můžeme radostně představit něco nového, třeba novou službu, kterou jsme dlouho připravovali a kterou můžeme oznámit veřejnosti. Dnes jsou to revoluční Kalendáře. Jak to funguje? Řečeno jednou větou: každý stát má nyní vlastní Kalendář, do kterého může každý neomezeně zakládat události, dostávat od ostatních potvrzení účasti a emailem automaticky upozornění na události, které do kalendáře vloží ostatní. Scénář č. 1: Víte, že za měsíc odjíždíte na pracovná pobyt do Saudské Arábie, víte sice, že v SA působí asi 300 Čechoslováků, ale nevíte jak se napojit. Klikněte si na Kalendáře a dále na kalendář Saudské Arábie. Zvolte si Sledování kalendáře. Od této chvíle budete automaticky informováni o všech krajanských aktivitách s možností kontaktovat přímo jejich organizátory. Scénář č. 2: Jste už pár let v Bahrajnu a pravidelně organizujete s komunitou Dát dohromady 16 lidí do týmu není vždycky jednoduché. Ode dneška si můžete do kalendáře Váš běh založit a při zakládání umožnit potvrzení účasti. Vaši kamarádi budou o akci automaticky informováni emailem a v případě, že se budou moci zúčastnit, potvrdí účast online. Každý z účastníků uvidí i ostatní účastníky a bude vědět, jak se plánování akce vyvíjí. Scénář č. 3: Jste předseda krajanského spolku v Argentině. Rádi byste, abyse o Vašem připravovaném krajanském setkání dozvěděli pokud možno všichni Čechoslováci. Na všechny ale nemáte kontakti, někteří již ze země odjeli, psaní hromadných emailů je nevděčné, vždycky se na někoho zapomene. Kalendáře Vám umožní Vaši akci oznámit, připojit k ní důležité soubory, vidět komentáře účastníků a třeba spolutvůrců akce i seznam těch, jež potvrdili účast. V případě, že musíte na poslední chvíli změnit místo konání? Nevadí, stačí jen událost upravit a ostatní se o změně dozví automaticky emailem. Pro správnou funkčnost Kalendářů prosím nezapomeňte: V kalendáři daného státu si nastavte jeho Sledování. V nastavení Vašeho účtu si nastavte, jak si přejete být na události a jejich změny upozorňováni. V případě, že Váš stát ještě v Kalendářích chybí a víte, že jste živá komunita, ozvěte se a obratem ho založíme. Hodně štěstí! Za redakci Čechoslováků.com Martin

redakce

redakce

 

Jak vložit mapku do příspěvku

Ve svých příspěvcích často popisujeme zajímavá místa která jsme objevili, které bychom rádi doporučili ostatním nebo na kterých se plánujeme setkat. Na čechoslovácích můžeme nyní vkládat do příspěvků i blogů interaktivní mapky, které nám s tímto pomohou. Vložení mapek do příspěvků je jednoduché a pojďme si tedy ukázat jak na to. V praxi se můžeme setkat se dvěma případy: V případě, že známe přesnou adresu místa, na které chceme ukázat v zakládaném příspěvku, klikněme na ikonku mapky jak je zakroužkována na obrázku č. 3. Do kénka, které se objeví pak vložme adresu našeho místa (například 'Jizni 21, Ceske Budejovice, Czech Republic') a klikněme Přidat. Do příspěvku se vloží kód, který se po odeslání promění v naši mapku. V případě, že přesnou adesu neznáme, třeba se jedná o místa ve volné přírodě, do okénka z předchozího odstavce vložíme GPS souřadnice našeho místa. Ty zjistíme snadno na stránce maps.google.com. Na této stránce si najdeme místo, na které chceme ukázat a klikneme na něj pravým tlačítkem myši. Zobrazí se nám okénko podle obrázku č. 1. Kliknutím na spodní řádku okénka, které před námi vyskočí (what's here), se nám v horní řádce stránky zobrazí souřadnice našeho místa - obrázek č. 2. Ty stačí už jen zkopírovat do okénka podle obrázku č. 3. a výsledek je hotov - obrázek č. 4 je již výsledkem naší práce, interaktivní mapka, kterou lze ozdobit naše příspěvky. Budeme rádi, když pro Vás budou mapičky užitečné Obrázek 1. Obrázek 2. Obrázek 3. Obrázek 4.

redakce

redakce

 

Bahrajnské jaro

Ahoj vsem, posilam pozdravy z Bahrajnu, kde probihaji od 14. unora 2011 protivladni demonstrace. Volaji nam pratele z Cech a ptaji se, jak se nam dari, zda jsme v bezpeci atd. Pokud vim, vsichni Cechoslovaci v Bahrajnu jsou v poradku, protivladni demonstrace jsou nenasilne a konaji se jen na urcitych omezenych uzemich. Mozna by bylo dobre vyuzit tohle medium k poznamkam k vyvoji v zemi, Vasim dotazum, odkazum atd. Pokusim se tedy pridat nekolik odkazu i zapisky z toho, co je videt beznyma ocima. Odkazy na aktualni deni v anglictine jsou dostupne nejlepe na facebooku na adrese zde. Galerie fotografii z poslednich udalosti tak jak jsem je zaznamenal: je na facebooku zde 10. únor 2012 Několikaměsíční odmlku v tomto blogu bych dnes rád dohnal odkazem na dokumentární film Bahrain: Shouting in the dark, který natočila katarská televize Al Jazeera. V chronologickém sledu dokumentuje revoluční události celého posledního roku v Bahrajnu a lépe než já vypoví o všem, co se na toto téma událo. Film vyrobila katarská televize Al Jazeera a filmu dala podtitul: Příběh arabské revoluce, která byla opuštěna Araby, Západem a zapomenuta světem. Dokument je ke shlédnutí na YouTube na adrese zde. 16. brezen 2011 - streda Vcerejsi smutna ocekavani se naplnila a poradkova policie za podpory armady, tanku a vrtulniku vycistila s usvitem Perlove namesti od demonstranu. Ti je opustili a opozicni mluvci vyzvali demonstrujici, aby se neuchylovali k zadnemu nasili. Ze strechy naseho domu bylo videt kour nad Perlovym namestim i bojove vrtulniky, ktere k nemu smerovaly. Vydal jsem se nakoupit potraviny, ale cestou jsem zajel i na dalnici, abych se presvedcil, zda jsou cesty uzavrene a jak situace vypada. Na odbockach, ktere drive blokovaly dve policejni auta nyni staly tanky a obrnena vozidla, vojaci - hosi vypadali v dobre nalade. Cesta domu mi tak trvala asi dve hodiny, protoze mne odbocky presmerovavaly dal a dal, vzdaleneji od meho bydliste. Posledni usek cesty jsem stal pred Salmaniya Hospital, nemocnici, ktera po celou dobu demonstraci osetrovala zranene, ta byla zablokovana armadou, ktera jak sem se dozvedel pozdeji do ni ani z ni nikoho nevpoustela. Lekari, ktere jsem videl na videu vecer si stezovali na fyzicke i dusevni vycerpani, pry potrebuji nutne vystridat. Lekar vyjmenovaval zraneni se kterymi pacienti prijizdeji a pry se jedna o genocidu. Zatimco vojak nalevo si vyzadal moji 'obcanku' vojak napravo prohlizel moje auto, nasel v prihradce spolujzdce fotak a hned ho hlasil kolegovi, ten ale byl s 'obcankou spokojen' omluvil se mi s tim, ze maji v nemocnici problem a pustil mne dal. Ten den mne cekalo jen vyrizovani emailu se zamestnavatelem, ktery nam zajistil docasnou tydenni evakuaci do sousedni zeme pro ty, kteri o ni budou mit zajem. Potvrdil jsem, ze zustavam, ze se citim v bezpeci a chci zustat se svymi blizkymi. 15. brezen 2011 - utery Opet se nepracovalo a ja mel tedy cely den na to podivat se, jak vypada mesto a pripadne poridit par obrazku. Z internetu jsme vedeli, ze do Bahrajnu dorazilo 1000 vojaku ze Saudska Arabie a asi 500 policistu ze Spojenych arabskych emiratu, udajne na ochranu strategickych budov. Zatimco nekteri kamaradi dostali doporuceni od svych zamestnavatelu, aby nevychazeli ven, videl jsem z okna jasne, ze doprava na silnicich vypada podobne jako jindy a vydal se na projizdku. K memu prekvapeni policie z ulic uplne zmizela, dojel jsem az do centra, kde jsem nechal zaparkovane auto a dal uz sel pesky. Centrum mesta (Diplomatic Area) pripominalo mesto duchu. Ulicemi jsem se prochazel sam. Dosel jsem az na dalnici pred Bahrain Bay, ktera je tou dulezitou tepnou propojujici stred mesta, s Perlovym namestim. Pohled, ktery se mi naskytl asi nejlepe ukazi ubrazky. Cela dalnice, kam az oko dohledlo byla poseta barikadami, vzdalenymi asi 50m od sebe, u jedne z nich pracoval hloucek chlapcu, kteri do rady skladali dlazebni kostky, pozdravil jsem je s tim, ze bych si rad poridil nekolik obrazku, byli radi a ukazali mi cestu na Perlove namesti, ne ktere jsem se ptal. Presel jsem tedy po cele 5km dlouhe dalnici mijeje Financial Harbour, Perlicku, City Centre a mohl bych jit jeste dal az do Seef Area. Cestou jsem videl nejruznejsi mirove slogany vyskladane z dlazebnich kostek. Na dalnici jsem byl temer uplne sam a cely vyjev z toho mista bez aut byl nezapomenutelny. Z dalky jsem videl kohosi s bahrajskou vlajkou jak jde stejnym smerem, pockal jsem na nej a dal se do reci. Byl to mlady muz ze strany opozice, rikal, ze studoval v Kanade, ma diplom z ekonomie a asi pul hodiny se se mnou povidal o vecech. Rikal, ze jeho matka je sia a otec sunni a ze tohle rozdelovani neni mezi Bahrajnci problem, ze jen vlada chce tento problem vytvorit a odvest pozornost jinam. Rikal, ze vsichni jsou Bahrajnci a vlada by se o ne mela starat a ne na ne posilat cizi vojaky. Rikal, ze jim nevadi jmena ve vlade ale pravidla, ktera vlada nastolila. Jak by se mi pry libilo, kdyby u nas v CR vlada poskytla automaticky obcanstvi nejake jine narodnosti se vsemi vyhodami. Ukazoval tak na 'posunnitsujici' vladni politiku, ktera udeluje obcanstvi sunnitum z Pakistanu, Syrie atd. a obsazuje je do pozic, kam mistni siite nemohou. Rikal, ze jsou mirumilovni, ze nemaji zadne zbrane, nic nenici, nepodpaluji, ze to je jejich zeme a proc by si ji meli nict. Rikal, ze jim nevadi ani cizinci v zemi, vzdyt v kazde cizi firme jsou predepsane kvoty na pocet Bahrajncu a ze to respektuji. Rikal, ze bude rad, kdyz byt jedine slovo z toho, co rika, prenesu ven. Rozloucili jsme se a ja dosel az na dalnci nad Perlickou, stali tam dva muzi a s jednim jsem se dal do reci, rikal, ze prave dostali zpravu, ze v jiznich vesnicich pry radi vojaci a jiz tam zranili nekolik lidi. Pry jsou jen pokojni demonstranti a on je pripraven zemrit, nabidl mi krabicku s vodou, jeste chvili jsem se zastavil a dival se na Perlove namesti, na zabradli byla upevnena bahrajnska vlajka, ktere se v silnem vetru trepotala, za ni pred monumentem na Perlicce, se konalo shromazdeni lidi, kteri jiz asi ocekavali blizici se udalosti, vsem zacalo byt jasne, ze drive nebo pozdeji budou vsechny barikady smeteny a snimi.. 14. brezen 2011 - pondeli I v pondeli jsme dostali pokyn zustat doma, deni venku jsme tak sledovali z interetu, dostavali jsme nejruznejsi, nekdy i poplasne zpravy, az vecer jsem se vydal na projizdku abych si udelal vlastni predstavu o situaci. V podstate vsechny pristupove cesty do hlavniho mesta byly uzavreny - nektere dopravni policii, jine barikadami demonstrantu. Odklony dopravy mne tak privedly i do ctvrti, kam bych jinak nezavital (Riffa). Pred vojenskou nemocnici vojaci vytvorili kontrolni stanoviste, kde zastavovali vsechna auta. I mne se ptali, kde pracuji, smali si, kdyz jsem rekl, ze v City Centre, vedeli, ze ta oblast je uzavrena, po provereni 'obcanky' mne pustili dal a omlouvali se za komplikace. Projizdel jsem tedy dal, kdyz jsem narazil na dalsi 'check-point'. Tentokrat mladici s jakymisi holemi chteli abych zastavil, stahl okenko a usmal se na ne: 'hosi, vy mne chcete zabit?' I oni se smali a omlouvali se, ze ne 'to neni na vas'. Projizdel jsem tedy Riffou dal, jeste dvema podobnymi stanovisti az se konecne dostal domu. I v nasi ulici stali hosi s kriketovou palkou a holemi a pry kde bydlim. Nechtel jsem se s nimi vubec bavit, proc bych se jim mel zpovidat, takze jsem jim odpovedel otazkou proc me kontroluji, ptali se mne znovu a ja take. Odpovedeli, ze chteji zabranit, aby do nasi ctvrti pronikl nekdo, kdo by tam chtel delat neporadek, jako se pry stalo pred dvema hodinami a zase se omlouvali, zamaval jsem jim tedy na pozdrav a konecne se dostal domu. 13. brezen 2011 - nedele Velke demonstrace od posledniho prispevku utichly, a tak jsem se o deni dozvidal z nejruznejsich internetovych zdroju. Opozice, kterou tvorilo nekolik nazorove se lisicich proudu, se pry shodla na nekolika zakladnich bodech, se kterymi predstoupit pred vladu k vyjednavani. Zivot se vratil do beznych koleji, obchodni domy byly plne lidi a I programy kin, ktere byly po nekolik tydnu zmrazene ozdobilo nekolik novych titulu. Cestou do prace vzdy odbocuji z dalnice a projizdim Perlovym namestim a tak I dnes. Jiz zdalky jsem si mohl vsimnout mohutny oblak bileho koure (jak vypada po vystrelech slzneho plynu), cesta na Perlicku byla zablokovana a ja musel odbocit do postrannich ulicek. Tam vedle obchodniho domu Danna mall jsem narazil na shromazdeni muzu a zen, zjevne rozhorcenych a bylo mi jasne, ze se jedna o prodemokraticke demonstranty, kteri meli po nekolik minulych tydnu stany na Perlovem namesti, kde se schazeli, organizovali se, vyjadrovali svoje pozadavky a kam jsem mezi ne nekolikrat v minulosti zavital, abych se dozvedel kdo jsou a co chteji. Zatimoco jsem stal v kolone aut, ktera se vytvorila, muzi nebo spis mladici vedle mne odstranovali ostanty drat, ktery tam zrejme poradkova policie nastrazila, nekteri brali do rukou kameny a rozbihali se cestou na dalnici odkud jsem prijel. Dostal jsem smsku, ze dnes je kancelar zavrena a vedel tak, ze mam tak cely den na pozorovani situace. (Jak jsem se dozvedel pozdeji, poradkova policie zacala rozbijet stany protestujicich u Financial Harbour, dvou vezi, kde se nachazeji kancelare vyznamnych financnich spolecnosti. Stany nebo pry I blokady pred vezemi pry tvorila opozicni skupina, ktera nemela podporu zbytku opozice. Policie tak prijela rozbit tuto blokadu a v zapeti i zasahnout slznym plynem na Perlicce) Autem jsem tedy obkrouzil celou oblast tak abych se dostal do blizkosti dalnice nad Perlickou kdyz v tom se mi naskytl nevidany pohled. Videl jsem odhadem stovku policejnich tezkoodencu, kteri zaplnovali celou dalnici nad perlickou, hned jsem si ale mohl vsimnout ze paradoxne ustupuji – davu ktery se na ne valil ze strany Financial Harbour. Dav byl dlouhy pres sto metru a bylo jasne ze jej nic nezastavi. Policie tak ustupovala s vodnim delem za sebou, ktere odrazelo mladiky, kteri na policisty hazeli kameny. Policiste strileli z bezpecne vzdalenosti na mladiky patrony slzneho plynu, nekteri z nich lezeli na zemi – nadychani slzneho plynu. Ukazalo se tak, co naznacovaly masove demonstrace z predchozich dni, protestujicich, kteri vyjadruji nespokojenost se soucasnym rezimem je tolik, ze bude tezke je ovladnout zasahovou policii. (Jak se ukazalo o nekolik dni pozdeji, armada to dokazala) Policie definitivne zmizela a ja si chtel poridit jeste par obrazku z Perlicky. Cestou jsem se dostal k policejni Toyote, kterou jednotky nechaly za sebou kdyz ustupovaly, stal kolem ni hloucek mladiku, kdyz videli, ze jsem zastavil auto prizvali mne, at si je vyfotim, policie je pry hloupa a zbabela, kdyz si mysli, ze auta, ktera za sebou zamerne zanecha, opozice podpali a bude ji tak mozne obvinit z agresivity, vandalismu atd. Oni jsou pry Bahrajnci a policie by je mela jako obcany chranit, ne napadat, auto ji pry vrati zpet na stanici. Na strechy polozili jakesi venecky, brzy prijel odtahovy vuz. Jeden z mladiku mi ukazal na zraneni sveho kolegy od gumoveho projektilu. Cestou dal k Perlicce jsem si vyfotil mladiky jak zatarasuji cestu. Rikali mi at si auto radsi zaparkuji dal, aby si ho s nimi nespojovala tajna policie a ja nemel problemy. Ptal jsem se, co planuji dal, pry zablokovat dalnici. Vydal jsem se na cestu domu k internet, dozvedet se, co a proc se ten den vlastne stalo. 25. unor 2011 - patek Kdyz jsem svuj denicek zakladal v dobe pocinajicich protestnich akci, bylo to hlavne proto, abych podal zpravu vsem, kteri si o nas Cechoslovacich v Bahrajnu delali starosti, udalosti se daly po minutach a misty bylo opravdu nejiste, kam se situace vyvine. Zda se vsak nyni po deseti dnech, ze korunni princ povereny resenim situace jiz ozbrojene slozky ani armadu do ulic nevrati a do jake miry vyjde vstric pozadavkum opozice ukazou vysledky jednani. Zivot z pohledu divaka se tak vraci do beznych koleji a zde snad konci i poslani tohoto blogu. Shrnu tedy dnes jeste kratce, co se udalo od posledniho prispevku a posilam nove obrazky z nepopsatelneho Pochodu mucedniku, ktery se konal 22. unora 2011. Ve zkratce tedy: priznivci opozice se usadili na Perlovem namesti, kde jim je dovoleno zcela svobodne prezentovat sve nazory a pozadavky, na nasledky zraneni pri zasahu policie zemrel v nemocnici osmy muz, byli propusteni politicti vezni, prevazne bloggeri, kteri vystupovali proti rezimu, umysl vratit se do vlasti z exilu oznamil vyznamny disident, letosni hostovani zavodu F1 asi nejvetsi udalosti roku, na kterou je Bahrajn nalezite hrdy, bylo zruseno s ohledem na vyvoj v zemi, priznivci krale usporadali dalsi manifestaci na jeho podporu, patricne prezentovanou v prokralovskem deniku GDN a opozice po pohrbu zemreleho demonstranta mnohatisicovy Pochod mucedniku, z nehoz bylo zapadnim mediim zakazano zive vysilat, do obchodnich domu se vraci zivot a z pohledu zvenci nic nenasvedcuje tomu, ze by se v zemi delo cokoli mimoradneho. Kdyz do nasi kancelare ve ctvrtek vesel nas nadrizeny a zacal nas obchazet, tusil jsem, ze zase prinese zpravu: ‘Dneska do dvou.’ Znamenalo to, ze byl ohlasen dalsi pruvod a na silnicich mohou byt zacpy. To uz jsem se tesil, ze budu mit cas zajit se podivat na nedaleke Perlove na mesti, popovidat si s lidmi a poridit par obrazku. Organizace na namesti se od minula zdokonalila, pribyla vystavka komiksu politicke satiry, ktere se opiraly do zpusobu panovani kralovske rodiny, pribyly symbolicke rakve obeti zasahu policie proti demonstrantum, vsiml jsem si automobilu polepeneho fotografiemi obeti zasahu policie. Pribyly plakaty zobrazujici portrety zadrzovanych politickych veznu i portrety britskych ministerskych predsedu za poslednich 40 let, vedle byly pro srovnani serazeny portrety bahrajnskych ministerskych predsedu za stejne obdobi, na obrazku byl tentyz jeden dnes osmdesatilety kralem jmenovany premier. Jeden z kolemjdoucich mne zastavil a ukazoval mi, odkud do namesti vstoupi pruvod demonstrantu, jejichz pochod pry jiz zacal asi 3km odsud, vsiml jsem si take, ze divaci na dalnici nad Perlovem namesti jiz prestavaji sledovat deni na namesti, ale zacinaji pozorovat deni kdesi na dalnici, vysplhal jsem se tedy na dalnici, ktera byla v celem jednom smeru uzavrena a jen ziral na vyjev, ktery se prede mnou rozvinul. Dalnicii, ktera je v tom useku naprosto rovna, pochodoval ve smeru ke mne pruvod, ten ji vyplnoval v cele siri a do dalky kam az oko dohledlo. Spocital jsem si, ze prede mnou mohlo pochodovat pres 30 000 lidi. Vydal jsem se tedy k priblizujicim se davu­ lidi, tvorili jej zeny, muzi, deti i starci nesouci narodni vlajky i po smiru volajicici transparenty. Zeptal jsem se neznale jednoho mladika, ci je to pruvod jestli siitu nebo sunnitu, podivil se a rekl: ze tu jsou vsichni, a ze Bahrajn neni rozdelen na siity a sunnity, ze tu jsou i baha’i a krestane a dalsi, ze to je pruvod lidi, kteri chteji zmenu. Porizoval jsem tedy obrazky, i videa, nekdy mne zastavili kolemjdouci, abych je vyfotil, jindy jsem se zastavil sam a nechal kolem sebe dav plynout, jindy jsem sel s nim. Vratil jsem se tak po case s davem zpet na Perlove namesti, kde pruvod nadhlavami rozvinul jakousi cervenou stuhu, ktera obepnula cele namesti a symbolicky je tak sjednotila. Stravil jsem cas v davu, jez se tocil se stuhou kolem namesti, vsimal jsem si transparentu nad jejich hlavami. Zacalo se pomalu serit a rekl jsem si, ze je cas vratit se k autu na cestu domu, nahrat obrazky online… 20. unor 2011 - nedele Ahoj vsem, rad bych Vam poslal nekolik dnesnich poznamek o deni v Bahrajnu, tak jak jsem je mohl dnes zaznamenat. Zatimco do vcerejsiho dne nebylo jiste, jakou cesou se bude vyvijet mistni spor, kteryse vyhrotil do na silneho potlaceni demonstrantu, vcera v poledne byla z mesta stazena armada a vecer i poradkova policie. Ustredni prostranstvi, tzv. Pearl Roundabout bylo vecer uvolneno pro opozicni prevazne siitske demonstranty. Kazdym z poslednich dni se asi pisi nove dejiny Bahrajnu, je to poprve, kdy se v centru mesta uvolnila plocha k mnohatisicovemu shromazdeni lidi vyjadrujicich nespokojenost se soucasnym systemem. Pearl Roundabout je jiz od vcera zaplnen demonstranty, kteri zde prebyvaji ve stanech, svobodne se vyjadruji pomoci transparentu, prednasek k davu, pozuji pro media a tak dale. Poradkova policie odstranila blokady i tech poslednich ulic a v oblasti se pohybuje pouze dopravni policie i ta ale z velke vzdalenosti od shromazdeni. Tim, ze shromazdeni se odehrava na plose kruhoveho objezdu, je doprava v oblasti zasadne ovlivnena a i proto nam nas zamestanvatel vydal pokyn do prace zatim nechodit. Ve volnem case jsem se tedy dnes vydal podivat prave na toto opozicni shromazdeni, abych ziskal pohled i z druhe strany. Cela plocha Perlicky (jak objezdu rikame) byla tedy poseta stany, a byla rozdelena na cast muzskou a zenskou. V ocich lidi bylo videt uvolneni a nadseni, vdyt jsou zpet na miste odkud byli pred nekolika dny vyhnani a mohou mediim svobodne prezentovat sve nazory. Choval jsem se obezretne, ptal jsem se zpocatku pokazde, zda mohu fotit, ukazalo se ale brzy, beze zbytku vsichni naopak chteli, abych fotil - jejich transparenty, volali mne k sobe a vysvetlovali mi veci, oslovovali mne a ptali se mne, zda vim to ci to. Cele shromazdeni jiz bylo dobre organizovano, existoval koutek pro media, misto, kde se rozleval caj, ambulance atd. Jako prvni mne zaujalo misto, na ktere byly snesny zbytky po predchozich zasazich policie a armady, byly to gumove projektily, dymovnice slzneho plynu, bylo videt zlomenou stareckou hul I detske boticky, na ktere mne upozornoval vedlestojici pan. Neslo prehlednout opodal sedici muze s demonstrativne prelepenymi usty a transparenty rikajicimi ‘toto jejen zacatek’ a vsdudypritomne plakaty zobrazujici zohavena tela z predchozich zasahu. Lide mi vsude ustupovali a delali prostor, abych mohl co nejlepe vyfotografovat tu kterou scenu. Kdyz jsem presel ke stanu oznacenem napisem ‘media centre’ pozval mne pan stojici za delicim pruhem at pristoupim bliz a vysvetloval mi celou situaci, vysvetloval, ze neni spokojen s tim, ze kral kdykoli jakkoli zmeni rozhodnuti parlamentu, ze se lide jednoho dne probudi a dozvi se, ze veci jsou proste jinak, ze to chteji zmenit a ze by potrebovali nekoho silneho, podporu instituci, treba bank nebo jinych statu, rekl mi ze stale je nezvestnych asi 50 lidi z predchozich zasahu. Rikal jsem mu, ze si myslim, ze jestli chteji cehokoli dosahnout, nesmi sahnout po zadnem nasili, rekl, ze si toho jsou vedomi, ze nechteji odchod kralovske rodiny a budou radi za alespon dilci ustupky, kterych by se v dalsim vyjednavani dosahlo, pak pry by od demonstraci upustili. Podotykam, ze to nebyl tiskovy mluvci, pouze jakysi asistent. Ukazoval mi, jak pisi rucne transparenty a prekladal mi jednotlive slogany v arabstine, za chvilku ke mne pristoupila divka a ukazovala mi transparent, ktery napsala v anglictine prave pro zapadni media. Rozloucil jsem se a pokracoval dal, cestou mi u stanku s ovocem nabidli cerstvy pomeranc na osvezeni, a vesele mi zapozovali. To uz se uvedl do pochodu pruvod na ucteni pamatky obeti policejnich zasahu z minulych dni, ktery jednou obkrouzil celou Perlicku. Cestou me zadali mladi, jestli bych je nevyfotil a jak jsem couval pred prvni radou v pruvodu pro porizeni nejlepsiho zaberu, pristoupil ke mne starsi pan a zeptal se, jestli jsem uz nekde jinde videl aby pemier byl ve funkci 40 let. Pred samotnou udajne 90m vysokou sochou, ktera ustredi celemu prostoru Perlicky byla postavena tribuna, na ktere se zacali stridat recnici .Vsiml jsem si vlajkonose stojiciho primo na pate sochy a zacal si ho fotit, opet mi vsichni pomahali az sem se dostal primo za tribunu do mist, kde melo pozice i nekolik fotografu a zahranicnich stabu. Vsiml jsem si divky v abaji, ktera svirala nad hlavou transparent o svobode a vymyslel, jak poridim jeji zaber, toho si vsiml organizator, ktery mne provedl az za hrazeni a poprosil mne, jestli bych nevyfotil deti, ktere si tu malovaly obrazky – vyjevy z minulych udalosti, tanky, zranene apod. Rekl jsem mu ze rad a dostal se tak doprostred jakesi skolky deti obklopene ucitelkami v cernych abajich. Pote jsem se vratil zpet namisto, odkud bylo mozne fotit onu divku s transparentem, nevedel jsem ale jestli to bude mozne, toho si asi vsimla dalsi slecna stojici za ni a ukazala ji, at pro mne s transparentem zapozuje. Podekovali jsme si pak ocima a ja se dostal zpet k recnicke tribune. Recnici mluvili arabsky a velmi emotivne, dav jednotne skandoval a misty atmosfera pusobila huste. Asi je to pochopitelne, dav drzel desitky plakatu zmrzacenych tel z predchozich zasahu. To uz jsem mel pocit, ze jsem naobrazcich zachytil to nejdulezitejsi a vydal s pomalu na cestu zpet, vsiml si jeste po ceste, jak na jerabu vytahuji do vzduchu mnohametrovou vlajku Bahrajnu a poridli nekolik svych poslednich obrazku. Co bude nasledovat? 19. unor 2011 - sobota Je mozne, ze prave brutalni zasah armady ze vcerejsiho dne by mohl byt podnetem, ktery uvede udalosti do pohybu. Situace nebyla dosud citelna, bude vcerejsi masakr cestou, kterou bude establishment potirat dalsi hlasene siitske demonstrace?, nebo ustoupi protestujicim a pristoupi na dialog. Po zasahu armady vystoupil korunni princ vyzyvaje vsechny strany k nastoleni klidu. Kolem poledne byla z okruhy Pearl Roundabout stazena armada, oblast je nyni zcela prosta tanku, obrnenych vozidel, vojaku, armadu jiz neni ve meste videt, Pearl Roundabout jiz hlida, stale vsak dusledne, mirnejsi poradkova policie. Zajimavym symbolem se stala fotografie prislusnika armady, ktery se pridal na stranu protestujicich, na fotografii z nemocnice liba ruku jedne z obeti. Kolem treti hodiny odpoledne jsem se jel podivat na stanoviste pobliz Pearl Roundabout, byla to doba na kterou byla ohlasena prvni velka demonstrace siitu po jejich vyhnani z Pearl Roundabout pred nekolika dny. Ze vsech stran byl k perlicce pristup uzavren policejnimi tezkoodenci s prilbami, stity a puskami se slznym plynem. Vsude kolem bylo videt hloucky lidi drzicich v rukou vlajecky ci transparenty. Zatimco jsem nekolikrat projizdel kolem formace tezkoodencu, chteje poridit tajne nejaky ten obrazek, dostal jsem se do situace, kdy jsem musel pred nimi na krizovatce zastavit na cervenou. Ocitl jsem se tak v prvni rade aut a mel celou jejich formaci doslova metr od sebe, pozoroval jsem je napravo od sebe schovane za policejni Toyoty, kdyz jsem si vsiml, ze se nahle zacinaji chovat nervozne a zacali se rychle preskupovat do nove formace, podival jsem se tedy doleva na druhou stranu ulice, ze ktere se vynoril pochodujici dav lidi drzicich vlajky a transparenty s napisem 'mir', byli asi 100m od naseho stanoviste a dal se priblizovali az k tezkoodencum, zrejme s cilem dostat se nakonec az k symbolu demonstraci - Pearl Roundabout - protestujicimi nazyvanemu Namesti mucedniku. To jiz policie primo pred mym vozem vytvorila radu a v nekolika salvach vystrelila na pochod patrony slzneho plynu, nacez se vratila zpet do svych pozic. Dav zcela zmizel v oblaku koure a plynu a po male chvilce jsem na jeho miste videl na zemi jen lezici vlajky a transparenty. Policie nam pak dala rychly pokyn odjet z krizovatky, kterou nasledne uzavrela. Jel jsem tedy dal, jen cestou se na mne kapitan podival a ukazal mi gestem, ze vi, ze jsem fotil, a tise mi domlouval, kyvnul jsem na nej tedy, ze vim a jel jsem dal. Jak se muzeme nyni docist na internetu, poradkova policie nakonec zcela ustoupila demonstrujicim, ktery se k Perlicce priblizili ze tri pristupovych stran a obsadili opet zpet Pearl Roundabout jako na pocatku demonstraci pred nekolika dny. Snad je mozne, ze skutecne nyni zacne nejaka komunikace mezi zastupci vlady a demonstranty? Ti na zacatku protestu zadali propusteni politickych veznu a zmeny, ktere by jim umoznili rovnopravnou ucast na ovlivnovani chodu zeme, coz soucasna ustava neumoznuje. Vzkaz pro vsechny pratele a pribuzne doma - vsichni jsme v poradku, strety se odehravaji pouze mezi demonstranty a policii na vymezenych uzemich a zivot ve zbytku zeme probiha podle beznych zvyklosti, rano jsou ulice plne aut lidi jedoucich do prace, obchodni domy jsou otevrene, prestoze zaviraji o neco drive. Nase ceskoslovenska komunita je v poradku, zijeme v oblastech vicemene vzdalenych nepokojum, volame si mezi sebou o aktualitach, schazime se. Verme ze vcerejsi vecer byl teckou za nasilnostmi a dalsi vyvoj jiz bude klidnejsi. 18.unor 2011 - patek Je patek, prvni den volna, nad mestem letaji vrtulniky, doslechl jsem, ze u Velke mesity by se mela uskutecnit velka demonstrace kolem 11am, zaroven ale byl narizen zakaz shromazdovani se, uvidime, co den prinese. Ranni cestou mestem je videt, ze vsechny hlavni hypermarkety jsou otevreny, uvnitr jsou jen spise prazdne, lide se soustreduji na jine veci nez na nakupy, zajizdim k Pearl Roundabout, kde parkuji tanky, transportery, vojaci v piskovanych maskacich, dojel jsem az ke stanovisti policie, kde jsem se musel otocit a jet zpatky, cestou jsem jednou rukou porizoval obrazky vojenske techniky, to uz jsem slysel krik, rozzlobeny vojak se samopalem pribehl k autu, donutil mne pribrzdit a fotak odevzdat, at pry se vratim ke stanovisti. Mezi prilbou a rouskou pres oblicej mu zbyl jen pruzor na oci, pusobil hrube, nelidsky a strojove. Takze jse se vratil, tam uz stal vlidnejsi policista a omlouval se, chtel videt fotky, ktere jsem poridil, na jedne byl pres cely displej tank na druhe pres cely displej transporter, tak jen rikal tuhle smazat, tuhle smazat, byl ale hodny a omlouval se, musel jsem se legitimovat a nahlasit svoje telefonni cislo. Fotoaparat jsem dostal zpatky, poridil cestou nad Perlickou jeste par obrazku obrnencu a pokracoval k Velke mesite, kde se mela konat velika demonstrace. Vsude bylo videt hodne aut s vystrcenymi bahrajnskymi vlajkami, auta troubila a cim vice jsem se priblizoval k mesite, byla citi silici euforie. Policie jen lehce usmernovala dav kolem mesity, kde bylo videt Bahrajnce, Indy i 'Evroamericany'. Zatimco jsem stal v zacpe a fotil si kolemjedouci, volala mi pani z Ceske televize, ze by byla rada, kdybychom mohli nahrat kratky rozhovor o tom, jak se veci jevi z pohledu pozorovatele, odjel jsem tedy stranou, kde byl vetsi klid a pripravil se na rohovor. K memu prekvapeni mi kamarad, ktery bydli pri mesite rekl, ze setkani u mesity je vlastne manifestaci na podporu krale, policie je pry vlidna a dav zve kolemjdouci k ucasti. Na podkade minulych udalosti byl vyhlasen zakaz shromazdovani se, ktery asi dnes za tehto okolnosti bylo povoleno porusit a tak bylo mozne videt vsudypritomne plakaty s portrety krale, prince i premiera. Co se stalo s tisici potlacenymi protestujicimi z minulych dni, jejich setkani bylo rozehnano? Budou provladni demonstrace pokracovat a utlumi nepokoje sijitu, kteri dostali byt jen na nekolik dni moznost se ozvat? Kde je pieta k te temer desitce mrtvych a stovkam zranenych? Cim vice radosti z manifestace cisilo, tim vice nam prisla nepatricna, pristaveny byly televizni kamery, ktere natacely dobre pripravenou akci, ktera se jiste zitra objevi na titulni strance prokralovskeho nejctenejsiho deniku, k disposici byly vlajecky, portrety vsech nejvlivnejsich clenu kralovske rodiny, plakatky, pripraveny byly i televizni kamery, ktery stastne vyhlizejici dav natacely. Akce ce ucatnili rodiny vcetne zena a deti (tolik zen najendou nebylo v Bahrajnu dlouho videt) a pak hosi, kteri celou akci pojali asi s nejvetsim nadsenim, troubili a predvadeli sve umne vyzdobene vozy. Jakkoli by podobna akce mohla byt snem pro kazdeho fotografa, nemohli jsme se s prateli zbavit pocitu nepatricnosti takove akce, jejiz zamer mohl snadno byt ten, aby nechala zapomenout na nasilny zasah proti demonstrantum z poslednich dnu. Horke zpravy z dnesniho dne vsak, zda se, bohuzel, neskoncily. Zda se, ze se potvrzuji posledni vecerni zpravy z internetu a televize, ze jen o nekolik kilometru dale se konal tichy pochod souvisejici s rozloucenim se s obetmi zasahu policie z poslednich dni, demostranti podle videa dostupneho zde pochodivali s vlajkami smerem k Pearl Roundaboutu, hlidanemu armadou, ta do davu zacala strilet ostrymi naboji, na miste zustalo lezet nekolik mrtvych, hlaseno byly desitky zranench, jejich stav je podle lekaru v nejblizsi nemocnici Samaniya daleko horsi nez po zasahu poradkovou policii z minulych dni. 17.unor 2011 - ctvrtek Prvni ranni smskou nas zamestnavatel informuje, at nejezdime do prace s ohledem na situaci u Perlicky. Stejny vzkaz obdrzeli i dalsi mi kamaradi. Volali jsme si rano a pry byli demonstranti na Perlicce s prvni ranni modlitbou rozehnani. Na internetu se pak bylo mozno docist o tom, ze policie rano kole 3:00 rozehnala ve stanech prespavajici demonstranty. Pry byly s predstihem o zasahu informovani a meli cas na ustup. Zasah opet probehl slznym plynem, holemi a udajne pri nem zemreli 4 lide. Policie v GDN uvadi, ze v davu zadrzela i nekolik zbrani, podle fotografii to jsou asi 4 jakesi meciky a moznost jejich uziti demonstranty je pochybna. Pri zasahu byly dale zraneny stovky domonstrantu vcetne pritomnych lekaru. Jel jsem se odpoledne na misto podivat. Vsechny pristupove cesty byly jiz z dali uzavreny. Nebylo videt zasahove jednotky policie, ale primo armadu s hummery, obrnenymi transportery, tanky, vojaky se samopaly. Prijel jsem se svym autem az ke stanovisti vojaku, vzal si fotak, snazil se odhadnout co mohu, a poridil si nekolik zaberu tanku, nejblizsiho vojaka jsem se ptal, zda muzu tudy projit a ten mi rekl, ze muzu jit kudy chci. Po nekolika metrech ke mne pristoupil dalsi vojak, takovy klucina a pry co to mam pres rameno. Fotak, odpovedel jsem mu. Ptal se jestli jsem fotil a rekl mi, abych fotky smazal, coz jsem pred nim take udelal, prisel pak ke mne jeho nadrizeny, ptal se odkud jsem a proc fotim, popravde jsem mu odpovedel, nicmene me brzy pozadal, abych odsud odesel, pusobil velmi neustupne, jak asi vojak ma byt. Vratil jsem se tedy do auta. Vsiml jsem si policejnich odtahovych vozu, ktere odtahovaly vozy asi drivejsich demonstrantu zaparkovanych na Perlicce. Zajimave mi prislo, ze odtahovaly i auta, jez mela zatazenou rucni brzdu a jejichz kola se tak neprotacela. Cestou zpet jsem si jeste poridil par obrazku pres sklo a vydal se ke Perlicce z druhe strany dalnice. Nasel jsem uplne nehlidanou ulicku pres kterou jsem se mohl dostat az na jakesi opustene parkoviste primo u Perlicky. Ta jiz byla uplne uklizena, bez jedine stopy cehokoli, a ze vsech stran hlidana tanky a obrnenci. Vydal jsem se na cestu zpet, nekolik cest bylo uzavreno policii. Az do noci pak nad mestem letaly vrtulniky. 16.unor - streda Pres den zivot probihal jako obvykle, obchodni domy byly otevrene, demonstrace-happening na Perlicce pokracoval jako vcera, demonstrujici na miste prespavali. Vecer nas zamestnavatel propustil o hodinudrive s ohledem na stizenou dopravu u Perlicky, obchodni centrum City Centre bylo otevrene jako obvykle do 10ti hodin vecer. Na dalnicnim moste pri Perlicce parkovala rada aut demonstrantu, kteri z nej vyvesovaly transparenty a narodni vlajky. Polici nezasahovala, prestoze nekolik stovek jejich velkych Toyot parkovala na prostranstvi opodal. Situaci zvrchu kontrolovaly policejni vrtulniky. 15. unor 2011 - utery Policie zasahla pri shromazdeni pri prilezitosti pohrbu obeti vcerejsiho zasahu. Pri zasahu zemrel dalsi muz. Zatimco predchozi demonstrace volali jen po rozsireni prav Siju, po prvni obeti demonstranti provolavali hesla o odstoupeni sunitke vlady. Vice nez tisic demonstrantu obsadilo plochu Pearl Roundaboutu, rozlehleho kruhoveho objezdu v centru hlavniho mesta. Nad zatravnenym objezdem se tyci asi 90 abstraktni socha nesouci na svem vrcholu perlu - symbol Bahrajnu odkazujici na jeho tradici lovu perel. Protoze se objezd nachazi v blizkosti nasich kancelari, bylo nam odporuceno odejit z prace v poledne z duvodu ztizene dopravy, cesta pres objezd, do ktereho se steka nekolik hlavnich tahu byla stizena, nebot objezdem se ohlo jet jen krokem a vytvareli se dlouhe zacpy. O tom, ze Perlička, jak objezd s krajany nazyvame se stal centrem demonstrace jsem se dozvedel jen nahodou, kdyz jsem pres nej musel jet vyzvednout kamaradku pracujici v prilehlem obchodnim centru (City Centre). To bylo nucene uzavreno v 8 hodin vecer a me jindy desetiminutova cesta trvala temer hodinu. Nektere hlavni dalnicni tahy byly uplne uzavreny, a cesta pres Perlicku se jevila jako dobra zkrakta. Zatico jsem stal v kolone aut snazici se projet Perlickou, mohl jsem si prohlizet situaci. Auta kolem mne byla ozdobena vlajkami, vladla zjevna euforie, podobna jako kdyz mistni osalvuji vitezstvi ve fotbale. Demonstrace pak pri pohledu zblizka pripominala spise velky happening, pratelske setkani, vsude panovala naprosto uvolnena nalada, ucastnici sami navigovali auta, jak maji projet davem. Byla videt rada stanu vcetne stanu - osetrovny, lide si nosili srolovane koberecky, pod samotnou sochou pak stali recnici a promlouvali k davu v arabstine. Na happeningu bylo videt vetsinou mladsi muze drzici transparenty. Napisy, ktere si pamatuji rikaly: 'pryc s kralovskou dynastii', 'mir', 'zadni sunite, zadni siove, pouze Bahrajnci'. Videl jsem i divky v abajich s vlajeckami a blackberry i starsi lidi na vozickach, ktere na setkani dopravili jejich mladsi. Cela atmosfera byla velmi pokojna. Divil jsem se, jak otevrene transparenty je dovoleno mistnim hlasat, vzdyt jsou primo proti kralovske rodine. Vsichni kdo cteme nejvetsi mistni noviny GDN (Gulf Daily News) vime, ze ty vykresluji Bahrajn jako zemi bez jakychkoli problemu a maji tendeci otazku nepokojnych Siju neukazovat. O to vic jsem se divil, ze najednou jsou nazory Siju necenzurovany a netrestany. Policii nebylo vubec videt, zrejme dostala pokyn nezasahovat po dvou obetech demonstraci? Kral vystoupil v televizi a s politovanim komentoval obeti na zivotech, slibil, ze se vec prosetri. 14. unor 2011 - pondeli Od asi 10. unora jsme z nejruznejsich emailu vedeli o planovanych demonstracich, ktere byly nahlaseny na 14. unora, nekteri cizinci dostali od svych velvyslanectvi upozorneni na blizici se demonstrace, o kterych se vedelo, ze budou nenasilne, ambasady (holandska) vsak upozornila, ze se mohou za urcitych podminek zvrtnout a nabadaly k opatrnosti. Protestni pochody se vecer skutecne konaly v nekterych Siitskych vesnickach, protestujici pozadovali propusteni veznu zadrzovanych z drivejsich protestnich akci, policie proti protestujicim zasahla slznym plynem a gumovymi projektily, jeden protestujici na nasledky zasahu zemrel. Z pohledu divaka se zivot ve meste nijak nezmenil a zpravy se k nam donasely od kolegu, mohli jsme si je nasledne overovat na internetu.

Martin

Martin

 

Libanonci

Libanonci Prvního Libanonce jsem potkala na kolejích. Studoval medicínu a byl milý. I jeho jméno mi hezky znělo, Aref. Druhý se jmenuje Fouad. Toho jsem si vzala. A pak se to nějak zkazilo a potkala jsem svého třetího Libanonce, Abdulláha. Seznámila jsem se ním pár měsíců po přestěhování do Bahrajnu. Aldulláh měl krásnou kancelář, zato sám byl nápadně ošklivý. Odhad věku komplikovala jeho nadváha, ale řekněme, že mu pomalo táhlo na padesát. Byl to můj potenciální šéf. Celkem třikrát si mě pozval na pohovor, ale nikdy si nezapamatoval, jaké mám vzdělání a praxi. Zato přesně věděl jméno, příjmení a akademický titul mého libanonského manžela a pokaždé ho nechal pozdravovat. Dělalo to na mě dojem, že v soutěži o pozici PR Executive mě drží jenom národnost partnera. Z oka mi ale Abdullah vypadl, až když došlo na debatu o platu. „Buďme k sobě upřímní. Plat dostane podle toho, okdud pocházíte... Moje přítelkyně je z Bulharska, to jste sousedi. Vím, jak to u vás vypadá... Východní Evropa, no, nabídnu vám 400 dinárů.“ Byla to polovina toho, co jsem si řekla. Rozladilo mě to a asi to bylo vidět. „Neberte si to tak. Kdybyste se narodila v Indii, dal bych vám 200. Amerika nebo Británie za 1000.“ Nestačila jsem zírat. „Nejlíp jsme placení my, Libanonci. Máme kvalitní vzdělání.“ A my ne? „Naše univerzitní výuka má sto let starou tradici.“ Jestlipak se pán někdy zajímal třeba o historii evropského školství? „Mluvíme třemi jazyky.“ Uznávám. Ale já taky. Jenomže čestina není světová a ruština není úplně v módě. „Jsme skvělí obchodníci.“ To ano. „Nejsme Arabi, ale potomci Féničanů.“ Tak to je moc. „Už jste někdy byla v Libanonu?“ Popravdě jsem odpověděla, že ne a to asi byla chyba. Abdullah mi velkodušně potřásl rukou, představil mě sekretářce a řekl, že v neděli nastupuju. Návrh smlouvy dostanu emailem. Odešla jsem smrtelně uražená jménem všech národů světa. Slíbená smlouva nikdy nepřišla a nikdo mi nic nevysvětlil. Abdulláha jsem brzo potom potkala. Usilovně hleděl na druhou stranu a já jsem během týdne nastoupila úplně někam jinam. Pan Abdulláh na mě silně zapůsobil a já jsem si najednou začala všímat i jiných Libanonců a toho, co mají společného. Potenciální šéf byl syntézou všemožných špatných vlastností a já jsem najednou tytéž rysy začala pozorovat i na ostatních. V Bahrajnu je Libanonců hodně a na každém jsem našla chlup. Všichni měli vysoké sebevědomí, i když pro to třeba nebyly zvláštní důvody. Rozhazovali peníze za luxusní resturace a značkové oblečení, vozili se v drahých autech a pak si chodili půjčovat ke známým. Vesměs to byli podnikatelé, ale nebylo úplně zřejmé, co vlastně dělají. Ublíženě si stěžovali na kvalitu jídla a obsluhy a celkově nízkou úroveň civilizace úplně kdekoli a hlasitě všem sdělovali svoje názory, kde jedině stojí zato poobědvat či popít. Svoje poznámky zásadně adresovali pouze managerovi a k personálu se chovali povýšeně. Mluvili především o sobě a i když to náhodou byli zaměstnanci, vždycky to byla „moje firma“. Cesty k výdělku byly klikaté a spolehlivost nepatřila k jejich ctnostem. Fakta si přizpůsobovali vlastním potřebám, ale běda, kdybyste je nařknuli ze lži. Vzájemně se pomlouvali a kastovali se podle místa narození a náboženské příslušnosti. Tak jsem potkala Karíma, který na každém kroku podváděl svoji manželku a završil to tím, že se bez vědomí svojí paní oženil podruhé a už dva roky má dvě nezávislé rodiny. Pak Tonyho, který neměl na splacení dluhu, a tak mu kamarád dohodil obchod s dobrým výdělkem. Tony zpronevěřil peníze na nákup materiálu, dodnes je nesplatil a když po něm peníze chtějí zpátky, cítí se uražený. Audi neprodal a dál bydlí ve vile, kterou jeho malá rodina ani nepotřebuje... A potom ještě Dinu a Nwafu... Završením pak byla návštěva samotného Libanonu. Podrobnosti až přístě, ale teď to aspoň shrnu. Rozdíl mezi očekáváním (po tom, jak fantastické chvály jsem od samotných Libanonců slyšela) a realitou byl ohromný. V této souvislosti se mi připomněla ta moudrost o reklamě, která je jenom navoněnou zdechlinou. A to byla poslední kapka. Padlo definitivní rozhodnutí. Arogance a nadutost jsou základním rysem libanonské národní povahy. Nemám je ráda. Howgh. Když se mi v hlavě trochu rozednilo, musela jsem si připustit, že jsem spadla do stejné pasti jako pan Abdulláh, který schopnosti zaměstnance posuzoval souhrnně podle země původu, sám omezený svými znalostmi (patřil k těm, kteří nezaznamenali rozpad Českosloveska). Odsoudila jsem Libanonce, i když jsem vždycky tvrdila, že všechny zevšeobecňující posudky, které se snaží postihnout charakter národa jsou nesmysl, často urážlivé a zavádějící někdy i nebezpečné (když s nimi začne nakládat třeba takový Abdulláh). Znáte to... Angličani jsou chladní, Němci mají smysl řád a my jsme pohodlní a držíme krok a řadu. Nějak se v tom nevidím. Ani ty Angličany vlastně. Němce snad, ale těch zase moc neznám. Nakonec tomu jenom stačilo dát víc času a ještě jednu šanci. Dnes mám libanonské přátele, kterých si vážím a některé dokonce obdivuju. Naši libanonskou rodinu bych neměnila a na prázdniny v kopcích nad Bejrútem se každý rok těším, protože tam tam potkám Nadíma, Mayu, Issu, Huwajdu... A co z toho plyne? Asi takto. V životě jsem ještě neviděla žádného Gróňana. Je možné, že potkám jednoho a bude to Abdulláh. Nebo jich potkám deset a třeba budou Abdulláh všichni. Určitě v Grónsku aspoň deset pitomců mají. Ale já se nenechám vyprovokovat a budu si myslet svoje o tom jednom pitomém grónském Abdulláhovi a zbytek Gróňanů nechám v klidu, míru a pokoji spát spánkem spravedlivých.

Alena Tabet

Alena Tabet

 

Ztráty a nálezy

Už to může být rok, kdy v Bahrajnu otevřeli nové a největší nákupní centrum, tak velké, že se jmenuje City Centre. Tomu, kdo v něm má kancelář podobně jako já se může snadno stát, že v něm stráví i 14 hodin denně. Vedle práce zde může poobědvat, pokoupit, zajít si do bazénu a k tomu ještě stihnout kino. Zatímco přes týden se v něm pohybovat lze poměrně plynule, s blížícím se víkendem se jeho prostranství zaplní tisíci Araby (myslím tím ze Saudské Arábie), kteří přes most váží pravidelně cestu za zábavou, kterou doma nemají. To už pak i City Centre i přilehlé křižovatky praskají ve švech a je radno se jim obloukem vyhnout. Loni jsem v něm ztratil telefon, a přestože jsem nápadu mé kamarádky, abych zašel na informace se poptat, zda ho snad někdo nenašel a nevrátil ani trochu něvěřil,doprovodil jsem ji tam a nechal ji mluvit, upřímně - styděl jsem se vůbec ptát na takovou věc. Užasle jsem se jen díval, jak mi podává můj ztracený telefon, nějaká dobrá duše ho našla a odevzdala na zákaznické centrum. Před týdnem cestou z hodinové polední přestávky jsem si všiml, že mi chybí svazek klíčů od auta a od bytu. Žádná velká výhra. Vydal jsem se tedy snadějí na cestu po svých vlastních stopách hledat, kde jsem ho mohl zapomenout - bezúspěšně. Po hodině hledání mi zůstala jen možnost pošetilá – jako loni, pult Informací. Máte štěstí, usmíval se na mne mladík podávaje mi svazek mých klíčů.. Nějaký pán nám je sem přinesl. Když mne včera řidič taxiku z CityCentre vysadil před mým domem a já si uvolnil ruce od všech nákupních tašek, zjistil jsem, že červené pouzdro mého nového a najednou asi až příliš drahého telefonu – chybí! Muselo zůstat na sedačce, kam zapadlo, vím přece, že jsem ho držel v ruce. Druhý den jsem ohlásil kolegům z práce tu ztrátu, cítili se mnou, vdyť sami si s ním ještě před týdnem hráli a přemýšleli, jak před manželkami obhájit, že jej také nutně potřebují. To už jsem se však vydal na cestu přímo na čekací stání taxiků. Uvědomoval jsem si, že o řidiči vím jen, že řídil Mitsubishi a měl černé vlasy. On tam však stál. Smál se a podával mi mé červené pouzdro a prý tam už od sedmi na mne čeká, pamatoval si, že v CC pracuji. Nevím, jestli to už stačí na zevšeobecnění nebo můj příběh vydá jen na pochvalu těch tří drobrých duší, budiž ale střípkem k povídání o tom, jak také mohou věci jinde fungovat, nadpřirozeně.

Martin

Martin

 

Láska k vlasti

Láska k vlasti Miluju svoji vlast. Nikde se tráva tak nezelená, žádný jazyk nezní tak sladce a žádná jiná panoramata tak neberou za srdce. Moravský vrabec, hořké pivo, připálený špekáček na klacku, praváky v košíku, Hrad nad Vltavou, svatováclavský chorál...sladké mámení, rosa na kolejích a na pasece motýlek. Vždycky když letedlo dosedne na rodnou půdu, jsem plná dojetí a v duchu se vděčností křižuju... ...koridor v příletové budově je ucpaný a někde vepředu před zmateným davem někdo křičí: „Češi vpravo, cizí pasy nalevo.“ Ti, co porozuměli, se začnou tlačit na svou stranu a ostatní nechápou, co se děje. Povely se opakují, hlasitěji a s větším důrazem. Překlad do jakéhokoli jiného jazyka se nekoná. Krásná blondýna od letištní policie, které nepřipadá divné, že jí půlka cestujících nerozumí, vytrhne jednomu bezradnému muži z rukou pas (pán totiž adekvátně nezareagoval na výzvu: Jak se jmenujete?) a začne v seznamu hledat jeho jméno. Dlouho to trvá a muž jí, v dobré vůli, začne nahlížet přes rameno a po chvíli ukazováčkem píchne do papíru. Policistka se otočí a oboří se na cizince: „Nešahejte mi na to!“ Za trest pána vyřadí, nechá ho stát na hanbě a věnuje se ostatním. Kontrola seznamu cestujících vedená policejními jazykovými odborníky trvá 25 minut. Jazykové nalosti naší letištní posádky si můžu vychutnat ještě jednou. Na stanoviště pasové kontroly se omylem zatoulal starší asijský pán. Úředník ho naviguje: „Vy ne tady, tady Česko, vy přestup na Terminálu 2.“ Pán se ukloní do půl pasu a vyklidí pole. Asi si jde koupit českou jazykovou příručku. S poněkud zkázněným nadšením opouštím letiště. V kapse mám dvoutisícovku a před sebou dvacetiminutovou cestu autobusem na Břevnov. Potřebuju drobné. Zkusím koupit předražené žvýkačky, ale prodavačka mi řekne, že nemá nazpátek. Jízdenky nevede. Ve směnárně se na mě slečna mile usměje a taky mi nerozmění. No uvidíme. Automat bankovky nebere, rozměňovací stroj tu není a doplňkový prodej jízdenek u řidiče byl zrušen. Tak co mám dělat? Můj zrak padne na nálepku upevněnou na stojánku zastávky – jízdenky přes sms. Vypadá to jako jednoduché a hlavně jako jediné řešení. Pošlu sms a čekám, co se bude dít. Neděje se nic. Kochám se tvary mraků na bouřkové obloze. Sedím na zastávce, čekám, vstanu, popojdu. Autobusy přijíždějí a odjíždějí, jenom ten můj nikde. Když už uplyne 20 minut a tytéž linky se objeví podruhé, napadne mě zkontrolovat jízdní řád. Zjistím, že zastávka je pořád stejná, ale můj autobus už odsud nejezdí. Kousek blíž hlavní silnici je jiná zastávka. Právě mi to ujelo. Po deseti minutách, sláva, se můj autobus objeví. Je úplně prázdný a já jásám. Ale to dilema. Co jízdenka? Sms jsem poslala, ale potvrzení nepřišlo. Mám se svěřit řidiči, nebo to risknout? Lámu si hlavu a autobus se blíží... Projede zastávkou, zabliká a zmizí v zatáčce. Sakra! Už jsem tu přes půl hodiny. Nemám jízdenku, zřejmě jsem ani ještě nenašla, odkud se dostanu do města, mrholí a já, zvyklá na teplo Zálivu, mrznu. Vím, že autobus na letišti zastavuje dvakrát, a tak se vydám k Terminálu 2. Na půl cestě zaslechnu, že mi zády něco hučí. Můj břevnovský autobus. Prásknu do koní a rozběhnu se jak o život. Autobus mě v klidu předhoní, ze zadního sedadla mě povzbuzuje asi tříletý chlapeček. Lidé nasedají a můj kufr drnčí po asfaltě. Spurtuju v oblaku výfukových plynů. Už jsem na zastávce, vyskočím na první schod, abych se mohla chytit nějaké tyče a trhem do autobusu nadhodit svůj kufr. V tom okamžiku řidič, umím si představit s jakým požitkem, zavře dveře. V panice vyskočím zpátky na nástupiště za svým kufrem... ..a tak jsem pak nasedla jsem do prvního autobusu, který se na zastávce ukázal. A nezavřel mi před nosem. Dilema s jízdenkou se proměnilo v jistotu, že kdyby mě chytil revizor, pokutu nezaplatím, i kdybych měla noc strávit na policejní stanici. A možná bych schválně tvrdila, že jsem zapomněla česky. Na nebi už nebyla majestátní mračna, ale bylo hnusně zataženo. Cesta na Břevnov mi trvala hodinu a půl. (Nějakou dobu mi totiž taky zabrala marná snaha najít navazující autobusovou linku na Vítězném náměstí, do nějž se, jak známo, sbíhá několik velkých ulic, a ty je třeba překonávat podchody. Zkusila jsem to třikrát a pak mě přestalo bavit tahat kufr po schodech nahoru a dolů. To už mi bylo i docela teplo, ne-li horko.) Toho dne jsem přiletěla přes Londýn. Na Heathrow jsem byla poprvé a bez libry. Jízdenku do centra jsem si koupila kreditkou, v metru jsem se zorientovala bez problémů, protože všude bylo dost orientačních cedulí, a několikrát jsem pak místních policistů ptala na cestu. Byli milí a v poklidu naslouchali mému divnému přízvuku. Miluju svou vlast. Nejlíp mi to jde na dálku. Původně pro www.blog.idnes.cz.

Alena Tabet

Alena Tabet

 

Rasismus

Rasismus (soubor trapných příhod) „...a hlavně mi přiveďte nějaké slušné nájemníky. Araby neberu. Žádné Egypťany nebo Jordánce, ti by mi to zdemolovali. Indy a Pákistánce taky ne, to jejich vaření páchne. Abyste rozuměla, já nejsem rasista, ale mám svoje zkušenosti.“ Kdybych něco podobného slyšela v Evropě, tak snad zavolám do televize, ale za těch pár let v realitní agentuře v Perském zálivu už jsem podobný proslov slyšela tolikrát... „Pan domácí“ (Bahrajnec – své krajany z kategorie možných nájemníků vyřadil jako první) si postavil nový věžák, zařídil ho, podle vlastních slov, luxusním nábytkem a tak nějak podlehl dojmu, že vytvořil světové unikum, na které by se nejlíp ani sahat nemělo. Káva, kterou mi jeho sekretářka uvařila, nechutnala špatně, a tak jsem s kofeinem spolykala i všechny případné výhrady. „Američani, Evropani, to jsou dobří lidi. Ale jenom páry, na nějaké hlučné večírky – to svobodní muži dělají – nejsme zvědaví. Žádné děti, poničily by nábytek. Samozřejmě ne zvířata. Taky studenty nechci, dělají binec. Vím, co jsme zamlada vyváděli my. Zásadně nekuřáky...“ Když jsem si tak v duchu probrala, kteří z mých klientů by touhle úzkou branou prošli, nezbyl – samozřejmě – skoro nikdo. „Nejsem rasista, ale...“, „nechci nevšeobecňovat, ale...“, „...mám svoje zkušenosti“. Tady v Bahrajnu jmenovanými a podobnými předsudky spousta lidí. Možná je to u nás taky tak, ale tady se za ně lidé jaksi nestydí. Tyhle výroky většinou rámují žoviálnosti typu „mezi námi“, „abych byl upřímný“ atp. Po nich následuje něco politicky nekorektního, na Západě napadnutelného, zde tak nějak tolerovaného. (Dosavadním vrcholem trapnosti bylo, když jsem jednomu snědému Britovi jménem Mohamed, viceprezidentovi banky, předváděla byt v jiné „luxusní“ budově. Zatímco jásal nad jacuzzi v koupelně, správkyně domu mi v ložnici polohlasně s výčitkou sdělila: „Vždyť není bílej. To nepůjde.“ A taky to nešlo. Byt mu nedali. Viceprezident to vzal na vědomí, urazil se...a tím to skončilo.) Původně jsem předpokládala, že spolužitím s jinými národy a kulturními skupinami vzniká větší tolerance. Teď už vím, že to tak není. Jak je vidět, mít s něčím zkušenost ještě nutně neznamená být napřed ve vývoji. Taky je třeba s tou zkušeností dobře naložit. Když jedete londýnským metrem, v jednom vagonu potkáte zástupce všech možných ras. Proto mě zarazila reakce starého pána, u kterého jsem chvíli pracovala ve Walesu, když jsem se ho zeptala, jestli u nás můžou přespat moji známí. Žádala jsem ho dvakrát a v obou případech následovalo totéž zvolání: „Tvoji kamarádi jsou moji kamarádi!“ A pak John ztišil hlas. „Ale nejsou to černoši, že ne? To by se mi nelíbilo.“V Čechách jsme ještě žádný pořádný nápor přistěhovalců nezažili a předsudečné debaty o povaze jednotlivých národů nejsou na denním pořádku. Ale i na tom málu, co máme, pracujeme vcelku se zdarem. Romové jsou příživníci, Ukrajinci nás připravují o práci, Slováci zabírají místo na vysokých školách. Nevím, co špatného dělají Vietnamci a Číňani, ale možná je to jenom moje neinformovanost. Ostatní necháváme napokoji, protože o nich moc nevíme. Čas ukáže, jak my zvládneme mísení kultur a národů, které dříve či později dorazí i k nám. PS1: A na závěr ještě jednu příhodu. Máme příbuzného, který vyrůstá v Texasu. Loni o prázdninách mi povyprávěl spoustu historek o tom, co zažili s Kylem a Alexem. Jednou jsme ho pak šli vyzvednout z hodiny karate a jak se ukázalo, mezi čekajícími rodiči byly i maminky obou chlapců. Jedna měla mezi obočím třetí oko a druhá vypadala jako mladší sestra Tiny Turner. Všechno jsem o těch kamarádech věděla, ale nikdy se neprobíralo, jakou „mají barvu“. Potěšilo mě to. Těžko učit starého psa nové kousky, ale aspoň že ty děti dokážou správně vyhodnotit, co je na člověku důležité. Když budou naše děti vyrůstat ve smíšené společnosti vychovávány k vzájemné úctě, bude líp. PS2: Letos v létě náš malý Američan prohlásil, že Asiati jsou zlí a s nimi on se nebaví. Němci jsou fašisti a nejhorší ze všechno jsou Mexičani, protože jsou to nelegální imigranti a ujídají z mísy těm, kteří poctivě pracují. Dobří jsou leda Číňani, protože od nich m všechny hračky. Doba bezelstného dětsví minula. V jedenácti letech je z něj další starý pes. Tak nevím.   Původně pro www.blog.idnes.cz.

Alena Tabet

Alena Tabet

 

Svatba

Po tom, co jsem svoji kytici hodila mezi svobodné kamarádky, mi jeden bahrajnský známý řekl: „Pro nás je svatba důležitější než pohřeb. Na svatbu prostě musíš.“ Když musíš, tak musíš, a proto když jsme dostali pozvání nas Ezdínovu svatbu v Ammánu, vyrazili jsme. V letadle jsem sežvýkala bagetu se sýrem. Bylo mi jasné, že se připravuju o místo na sváteční pochoutky, ale už jsem to nemohla vydržet. Po víně jsem se neptala, i když v muslimských zemích se tolik alkoholu nevypije, i v tomhle směru jsem se chtěla šetřit. Večírek se konal v komunitní „party hall“, kterou provozují palestinští emigranti z obce, odkud původně pochází ženichova rodina. Hned u vchodu jsem byla představena jeho mamince oblečené v krásném tradičním obleku, který hrál všemi barvami duhy a i mnoha jinými. Maminka mě objala, několikrát políbila, chytila za ruku a odvedla do síně v levé části budovy. V místnosti u kulatých stolů sedělo asi dvě stě žen různého věku, pod pódiem s bílým trůnem bohatě dekorovaným květinami právě tančil Ezdín se svou nevěstou. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že kocoviny se bát nemusím. Přepadl mě ale jiný strach - že tu nikoho neznám a že si tu asi s angličtinou nevystačím. Přijeli jsme totiž na pozvání ženicha, jeho bratra a strýce a ti všichni už byli spolu s mým manželem v nějaké jiné části budovy na pánském dýchánku. Vzápětí se ale ke mně přihlásila Sawsan, palestinská Jordánka s kanadským pasem a kvalitní angličtinou. Usadila mě ke stolu příbuzných z ženichovy strany a vysvětlovala mi kdo je kdo a co a proč se děje. V okamžiku mého příchodu číšníce nabízely kolu, kteru jsem odmítla. Druhou šanci už jsme nedostaly. Pitné vody na ochlazení, v přehráté místnosti nezbytné, bylo ale naštěstí dost. Mixážní pult, světla a kamery měla na starosti skupinka dívek v hidžábech, na kterých měly nasazená sluchátka pro odposlechy. Napadlo mě, že asi mají nastvenou vyšší hlasitost. (Při posledním koncertě Manama Singers mi v rámci afrického kostýmovaní kolegyně uvázala šátek přes levé ucho. Zleva, od altů, jsem neslyšela téměř nic, zato mužská sekce napravo přímo bouřila. Zpívala jsem sama proti dvaceti tenorům a basům, můj výkon nestál za nic.) Pomalou píseň vystřídalo něco jako Carmina Burana v orientálním aranžmá a z hlavních dveří vyplul vozík se svatebním dortem, který nevěsta se ženichem na všech devíti úrovních rozkrojili společně drženým mečem. Dort zase odjel a po deseti minutách ho číšnice začaly servírovat na talířkách. Ženich zmizel a ženy se daly do tance. Kdo netančil, přihlížel. Moc se nekonverzovalo, ale nikomu to nebylo na překážku a nezdálo se, že by to mělo být jinak. Sawsan mi sdělila, že svatba má vcelku pevný řád a předem se ví, co bude následovat. Muži se k nám připojí o půl jedenácté a za další hodinu bude konec. Jak řekla, tak se stalo. Ještě předtím se ale vrátil ženich a nevěstu, které někdo neustále utíral pot a upravoval make up, ověšel zlatem, co jí koupil jako svatební dar. Tři náramky, tři náhrdelníky, tři prsteny. Náušnice jenom jedny. Nevěsta sestoupila z trůnu a tančila s ženichem mezi ženami, aby všechny mohly ocenit Ezdínovu štědrost. V deset třicet se otevřela obě křídla dveří a v chodbě za nimi stál dav mužských hostů. Zároveň se ale dobrá polovina dam zvedla k odchodu. Nevěsta si na korzet oblékla kabátek a vlasy přikryla závojem ze šifónu. Dokonce i prozápadní Sawsan si přes svoje večerní šaty bez rukávů přehodila šál. Jediná já jsem nepodnikla žádná opatření a můj nezakrytý dekolt najednou vypadal jako nepatřičná díra v jinak docela pěkném společenském modelu. Ale nikdo ni mic neřekl. Muži se seřadili do špalíru, přáli novomanželům a ženichovi předávali anonymní obálky s peněžními dary. Chtěla jsem přát taky, ale řekli mi, že se mezi muže nemám míchat, ať radši počkám. Když jsem se ke gratulaci dostala později, ženich už mě nelíbal na tváře jako za svobodna a podle vlažného stisku nevěsty jsem pochopila, že ten výstřih a šaty na ramínka tak úplně ok nejsou. Nakonec to byl její den, já už jsem si svoji slávu užila. S příchodem mužů rozjařená nálada dostoupila vrcholu. Starší i novější písně arabské populární hudby roztančily většinu hostů. Dokonce i mě (i s tím výstřihem) vzal do kola ženichův otec. Ezdín byl pod pódiem i na něm, sám i ruku v ruce, s nevěstou, bratrem, švagrovou, strýcem, tetou... Ti všichni to uměli a byla radost na ně pohledět. Naprosto střízlivý ženich tancoval jako o život a s blahým úsměvem ve tváři vítal štěstí, které ho potkalo. Bylo to krásné, i když tuhle hudbu nemám ráda, v žaludku už mi kručelo, do toho jejich rytmu mi nevycházely kroky a zachtívalo se mi točeného v půllitru. Půl hodiny před půlnocí to dýdžejka v půlce písně zabalila. Nikdo neprotestoval, muži obklopili novomanžele a vyprovázeli je k vyzdobenému autu recitovanou písní. V červenci není v Ammánu chladno, ale u východu si nevěsta oblékla dlouhý bílý plášť s kapucí. A tak to všechno dobře dopadlo. Svatební smlouva byla podepsána už v únoru, ale až teď jsou ti dva konečně svoji. Do dneška museli oba čekat, až spolu konečně budou moct být sami. A tak jim přejme všechno dobré. Pro nás, hosty, ale ještě večer neskončil. Přesunuli jsme se do domu rodičů ženicha, kde se po několik hodin pila káva, kouřila vodní dýmka, pojídalo občerstvení a vtipkovalo. Byla to prostě úplně jiná svatba. Druhý den mě nebolela hlava a nepálila žáha. Dopadlo to dobře i pro mě. Původně pro www.blog.idnes.cz.

Alena Tabet

Alena Tabet

 

Odkud jsi?

Odkud jsi? V Bahrajnu je něco kolem milionu obyvatel. Tři čtvrtiny tvoří místní a tu poslední my, celosvětová směs. Není proto nic divného, že při běžném seznamovacím obřadu po větě Jak se jmenuješ? okamžitě následuje Odkud jsi? Asi se shodneme v tom, že domov je každému, ať už víc nebo míň, drahý a že jsme na místa, odkud pocházíme, hrdí. Nepamatuju se, že bych se kdy zamotala do nějaké pranice, ale za vlast a rodinu bych asi byla ochotná se bít. Jenom si představím, jak někdo prohlásí třeba: Kroměříž je trapná díra, a už mi ruka cuká. Jsem si jistá, že s láskou na svůj domov vzpomínají i ti, co se narodili uprostřed pouště nebo sněžných plání, protože znají důvěrná tajemství těch míst, která nám, cizím, zůstanou navždy skryta. Tak i já jsem pyšná na svoje rodné město, ačkoli za hranicemi České republiky o něm nikdo neslyšel, a jsem pyšná na to, že jsem Česka, i když v mezinárodním dění nehrajeme velkou roli a přestože mimo Evropany nás nikdo pořádně nezná. Už pár let na našem malém ostrově pracuju jako realitní agentka. Neustále potkávám nové a nové lidi a asi tak třikrát týdně slyším větu: Vy jste určitě Ruska! Padesátkrát jsem na tuhle záměnu reagovala mile a s poklidem jsem opravila klientův omyl. Ne, já pocházím z České republiky. (V mnoha případech následoval nejistý úsměv a změna tématu.) Kulatá tvář, světlá pleť a ostře vyslovované r, zdá se, jasně určují diagnozu Rus/Ruska. Znamená to, že jiní Slované než Rusové nemají v povědomí lidstva místo? Copak by Pákistánce potěšilo, kdybyste se ho ptali, jestli je z Indie? Copak Íránce neuráží, že je kdekdo běžně považuje za další z mnoha arabských národů? Musím přiznat, že mi ta záměna začala být protivná, zvlášť když se mi párkrát klienti snažiil předvést svůj ostrovtip. Naposledy na mně jeden blízkovýchodní obchodník vyššího věku najednou uprostřed prohlídky domu lišácky zamrkal a pronesl něco jako: Zdravstvujtě! Ach jo, a že zrovna to Rusko! A tak jsem se rozhodla, že po jedenapadesáté to bude jinak. Za změnu a pokrok je třeba bojovat a slávu našeho národa hlásat. Moji klienti už se asi zpátky do školy nevrátí, a tak nástrojem osvěty budu já. Jsme národ malý, ale hrdý! Příležitost realizovat novou strategii na sebe nenechala dlouho čekat. Téhož dne k večeru jsem v jednom hezkém bytě s výhledem na moře vítaladalšího klienta. Na poslední chvíli mi ho přehrála kolegyně, takže jsem ani nevěděla o něm neměla žádné detaily. Slunce šlo k západu, venku bylo už teplo, ale ne vedro, a pan klient se dostavil v úpravném obleku a vynikající náladě, se širokým úsměvem. Spustila jsem svoji realitní píseň o tom, že tento byt je dvoupokojový, s terasou, právě zařízený novým nábytkem, takže vše je krásně čisté a bez nejmenší závady- a pak to přišlo. „Vy jste z Ruska, že ano?“ Přišla moje chvíle. Když mohlo lidstvo pochopit, že ne každý černoch, kterého potkáte na ulici, se narodil v rovníkové Africe, tak i my máme svoji šanci. „Ne, já jsem z České republiky. Víte, my máme s Ruskem špatné zkušenosti z nedávném historie. Ještě pořád je to trochu citlivé téma.“ Pánovi poněkud pohasl úsměv, ale nevzdával se. „Víte, ten váš přízvuk a to jméno taky máte, jako byste byla z Ruska!“ „Můj rodný jazyk je čeština. Patří do stejné skupiny jako ruština, to ano. Nás, Slovanů, je hodně. Třeba Poláci, Ukrajinci, Slovinci nebo Chorvati.“ A abych tomu nasadila korunu: „My ty rozdíly v přízvuku slyšíme, ale chápu, že pro cizince to všechno zní stejně.... Víte, moje jméno ryze české. Rodiče by nikdy nevybrali nic, co by znělo rusky. To by vypadalo, jakoby schvalovali ruskou invazi.“ Z úsměvu pána v dobrém obleku už nezbylo nic. Konečně jsme přešli k vlastní prohlídce bytu. Ukazovala jsem zájemci o pronájem cestu a přemýšlela o svém vítězství. Ubránila jsem naši národní identitu a zároveň pokazila zákazníkovu náladu. Udělala jsem sice něco pro zmoudření lidstva, ale když jsem člověku, aspoň o deset let staršímu než já, dávala svoji národopisnou lekci, cítila jsem se, kupodivu, lehce trapně. No nic, učení může i bolet, možná příště zmírním tón...a rozhodla jsem se, že jsem to vlastně provedla dobře. Klient se zastavil v ložnici a dlouze si prohlížel vestavěné police a úložné prostory šatníku. Potom se ke mně posmutněle obrátil a hlasem prostým výčitky prohlásil: „Krásný byt, ale ne pro nás. Všechno se nám to sem nevejde. V Moskvě jsme ty skříně měli větší.“ Původně pro www.blog.idnes.cz.

Alena Tabet

Alena Tabet

 

Kulturní šok

Kulturní šok. Tenhle pojem je vážná věc. Psychologové ho definují přesně a jasně, což ale pro moje záměry není zrovna nutné. Nakonec ani účelné. Považujme za kulturní šok všechny pocity a dojmy, které jsou vyvolány novými zkušenostmi v cizím, v našem případě cizokrajném prostředí. A když už se mluví o šoku, je vcelku jasné, že ty pocity a dojmy budou spíš negativní (ale ty kladné nebo neutrální se přímo nevylučují). Žiju už přes tři roky v Bahrajnu a pozoruju, že překvapením není a asi dlouho nebude konec. Každou chvíli nějaká novinka. Třeba před týdnem jsem s jednom rijádském autoservisu zjistila, že nemá cenu žádtn motorový olej po litrech, protože nikdo nebude přesně vědět, kolik to je. Tady se prostě prodává na kila. Logiku v tom nevidím, ale dá se tomu přizpůsobit dosti snadno. Motorový olej na kila patří do kategorie dojmů neutrálních. Stejně jako třeba stravovací návyky. Britové na oběd snědí sandwich a jsou spokojení, zatímco my se neobejdeme bez teplého jídla, a málokterého Bahrajnce byste přesvědčili, aby si v poledne dal palačinky nebo buchtičky se šodó jinak než jako dezert, protože sladká hlavní jídla prostě nejsou v místním seznamu hlavních chodů zahrnuta. Při běhu na delší trať, jako třeba ve smíšeném partnerství, už to může být trochu otrava, ale budiž, to se zvládne. Tolik tedy k překvapením, která nejsou až tak zásadní a spíš pobaví, než by vás začaly frustrovat. Teď by na řadu měla přijít překvapení kladná a já nepochybuju, že existují, ale nějak si na žádný dobrý příklad nedokážu vzpomenout. Kdy jsem si při svých výletech do ciziny řekla: To je vynikající! Škoda, že tohle u nás nemáme! Horká voda na zalití čaje a instaní polévky v čínském vlaku? Jenže to tam páchlo, netopilo se a lidi seděli a stáli úplně všude, takževlastně ne vždycky byl ke kotli s vodou přístup. Nene, to není ten správný příklad. No co, vzpomenu si časem. Negativní šok se dostaví, když jsme konfrontováni s něčím, co jsme nečekali, a realita nás zasáhne ve stavu naprosté nepřipravenosti a zároveň se jedná o fakt, který je v přímém rozporu s našimi zásadami. Tak například. Při už zmiňované cestě do Saúdské Arábie jsem měla poprvé příležitost navléknout si abáju. Ženy v téhle černé uniformě vídám každý den a měla jsem zato, že jsem na novou módní realitu připravená. A tak zcela. Vezměme popořádku. V abáji je horko. Protože musí být dlouhá, plete se pod nohy. Obličej orámovaný černým šátkem najednou vypadá jako zhaslá hvězda a celý den strávíte jeho úprvami, protože to klouže. (A s tím se nepachtí jenom začátečnice). Ale co, příště si dokážu poradit líp. Při výběru obleku vezmu v úvahu ještě jednu horní vrstvu, na schodech si nesmím zapomenou abáju (v mezních slušnosti) vykasat (nebo se mrknu, kde je eskalátor) a na upevnění šátku vezmu pár vlásenek a hlavně si to předem vyzkouším doma. Na co si ale určitě nezvyknu je, že s abájou si oblékíte i novou osobnost. Najednou je vás kdosi, o kom rozhodují jiní, někdo, kdo se musí držet při manželově boku jako kuře u slepice, kdo nemůže jít do obchodu naproti koupit mléko, někdo, kdo musí poslouchat, kdy a s kým může nastoupit do výtahu Ne, některé zvyklosti se zažít nedají, nemůžete je změnit, a přitom jsou zcela nepřijatelné. Ty způsobují stav šoku, řekněme, chronického. Tak se mi asi nikdy nepodaří srovnat s tím, že když poslušně stojím v řadě na odbočení, vždycky se najde pár chytráků, kteří se předběhnou (a nikdo je nepotrestá), že někteří lidé jsou si rovnější než jiní (že plat záleží na tom, kde jste se narodili), že když vám někdo odkývá, že to a to zařídí, většinou ani nehne prstem, že hodiny jsou dobré k přibližné orientaci, ne abychom dorazili na čas, a že když se řekne Inshallah (Dá-li Pán), vlastně to znamená ne... No a o všech těch překvapeních, ať už milých nebo ne, bych se chtěla v tomto blogu trošku rozepsat. PS: Ještě pořád jsem nepřišla na žádný příklad pozitivního kulturního šoku. Ale to přijde. Inshallah. Původně pro www.blog.idnes.cz.

Alena Tabet

Alena Tabet

 

Bahrajnskému sexshopu se daří, chce dobýt další muslimské země

Tak tohle pisou na IDnes. A kdo z nas vi, kde ten obchod je? ------------------------------------------------------------- http://ekonomika.idn...-zahranicni_spi 10. června 2010 15:40 Matka tří dětí Khadija Ahmedová má problém. Před dvěma lety si otevřela v Bahrajnu první muslimský sexshop a dnes má tolik zboží, že ho už nemá kam dát. Vášeň rozněcující prádlo, erotická pouta či masti prodlužující rozkoš tak chce nebízet v dalších muslimských zemích - Dubaji a Libanonu. Důvod je jednoduchý, regály jejího malého obchodu v hlavním městě Bahrajnu Manámě už přetékají, a tak je čas se poohlédnout po místě, kde by našla nové spokojené zákazníky. Ti za ní zatím proudí z řady zemí Perského zálivu. Bahrajnské království je totiž považováno za jedno z nejliberálnějších míst v regionu. Země například povoluje prodávat alkohol v barech či specializovaných obchodech, a tak do tohoto ostrovního státu o víkendech proudí davy Saúdů, Katařanů či Kuvajťanů, kteří by si ve své zemi popíjet alkohol dovolit nemohli. Nabídka bahrajnského sexshopu. A když už popíjejí alkohol, rádi se zastaví také v obchodě s erotikou, který je v Perském zálivu patrně jediným podobným obchodem. Saúdové a obyvatelé Spojených arabských emirátů jsou podle Ahmedové jejími velmi častými klienty. Zboží si mohou objednat také po internetu. "Někdy jdu s bratrem doručit těmto zákazníkům zboží osobně, ale jen objednávky nad 400 dolarů (zhruba 8 600 Kč)," řekla agentuře Reuters majitelka obchodu oděná v tradičním muslimském oděvu zahalujícím celé tělo kromě tváře. Ale pozor. Sexshop v muslimském pojetí je něco jiného než obchod s erotickým zbožím v Evropě. Především je určen jen sezdaným párům. "Obchod jsem si otevřela proto, abych pomáhala manželstvím, jejichž vztah trpí tím, že věnují malou pozornost intimní oblasti," řekla Ahmedová serveru arabienbusiness.com. Regály jejího obchodu jsou zaplněny především barevným spodním prádlem, které je k dostání i v řadě běžných módních obchodů, či mastmi a masážními oleji, které jsou v nabídce lékáren. E-shop navíc nabízí i zcela výpravné večerní šaty či přezůvky. Z erotických pomůcek lze v obchodě sehnat například pouta či důtky, ale například vibrátory ne, protože zobrazovat intimní detaily těla islám zakazuje. Obchod matky tří dětí je tak ve srovnání s evropskými sexshopy velmi umírněný, přesto Ahmedová musí od otevření svého podniku čelit často kritice konzervativních muslimů. Celníci jí čas od času odmítají vydat dovážené zboží a spor o to, co je možné v Bahrajnu prodávat, ji nakonec dostal před soud. Ahmedová se totiž s jedním celníkem pohádala poté, co jí odmítl vydat zásilku masážních pomůcek a vibrační prsteny. Celník ji zažaloval za urážku a 15. srpna proběhne soud. "Jsou to omezení lidé... nebo možná jen závidí," okomentovala pro Retuers celý případ Ahmedová.

Alena Tabet

Alena Tabet

 

Dívka v abáji

Každý Evropan si jí hned všimne a nespustí z ní oči. Sleduje každý její pohyb, detail, chtějíce objevit nějaké tajemství ze zahaleného života. Zatímco u dívky v abáji s černými rukavičkami i závojem přes oči není zdálky jisté, stojí-li k Vám čelem či zády, zblízka je možné začít objevovat.. Tak třeba že z pod abáje mohou vyčuhovat tenisky či domácí pantoflíčky, jindy hennou ozdobené ruce. I ty ale jsou někdy zakryté a pak vidíme, jak v restauraci pod černý závoj brčko zasunuje, usrkává, jindy ptáme se, jak pod černým závojem ten celý velký oběd zmizí? Manžel té ženy sedí s dětmi naproti v kraťasech a tričku. I on má někdy práci. To když v kině přisednu si na své místo vedle ní, ta tiše se hned zvedá a přesedá si se svým mužem tak, aby snad se mnou nemusela sousedit. V abáji se dá i sportovat, rychlou chůzí se procházet, v abáji se dá i u moře na písek usednout, vstoupit do moře a po kolena či vsedě se v něm ráchat. Někdy pomalého řidiče na ulici omluví, když se ukáže, že je to právě, ano dívka v abáji - jak by mohla úzkým průzorem reagovat včas? Jindy přede mnou při čekání na červenou - kapucku odhaluje a účes urovnává, možná si myslí že ji nevidím, nebo ví, že ano? Abájou dívka může se vyjadřovat i bouřit, jako s Monou Lisou na zádech z moderní mozaiky vyskládané dívka usmívala se na všechny, jež porozuměli tomuto jejímu tajemství. úsměv té dívky jsem neviděl, jen její krásné hnědé oči...

Martin

Martin

 

Jaké je to je být řidičkou v Bahrajnu

Text byl puvodne publikovan na serveru www.autembezpecne.cz. Kopiruju ho sem, do blogu pro pripad, ze by nekdo rad pridal svuj komentar...na coz se tesim. Urcite vas na zdejsich silnicich ledaco prekvapilo...! Nebo treba zdejsi realitu videte jinak nez ja... Takovou typickou bahrajnskou řidičkou může být třeba má známá Nadia. Pochází z hlavního města Bahrajnu Manamy a své první auto dostala, když jí bylo osmnáct. Řidičskou kariéru začala s otcovým tři roky starým Lexusem, s interiérem vyvedeným v béžové kůži. Dnes je jí pětadvacet a řídí letošní model Porsche Cayenne. Interiér je tentokrát v oranžovém odstínu. Auto jí koupil milující manžel a k tomu ještě investoval i do pěkného čísla na značku. Hezká SPZ je na Bahrajnu něco jako značkové oblečení. Prostě se pozná, kdo na co má. Nadiino auto zdobí tři čtyřky a tři pětky. Význam to nemá žádný. Manžel se sice snažil sehnat číslo, které by vystihlo datum narození jejich dcery, ale to bohužel nebylo k mání. I tak do elegantně symetrického čísla investoval v přepočtu kolem 50 000 Kč – poptávka je velká. Nadia samozřejmě pochází z velmi bohaté rodiny a stejně tak se vdala. Jezdit autem je pro ni naprostá nutnost. Systém veřejné dopravy je omezený a využívá ho pouze nejchudší část populace. Pro muslimskou ženu v Bahrajnu se solidním zázemím něco takového vůbec nepřichází do úvahy. Dojít někam pěšky je víceméně nemožné, protože po většinu roku venku panuje nesnesitelné vedro, navíc se při výstavbě města s chodci téměř nepočítá. Chybí chodníky i přechody. Ke všemu běhat po ulicích není zrovna to, co by se od slušné ženy očekávalo. Do školy Nadiu a její sestru vozili rodiče nebo rodinný řidič, ale když se mohla za volant posadit sama, brala to jako pravý důkaz dospělosti. „Poprvé jsem se sama mohla rozhodnout, kam půjdu, aniž by u toho byli nějací svědci. Život bez vlastního auta si neumím představit,“ svěřila se mi Nadia. Teréňáky mají bahrajnští řidiči ve velké oblibě. Autorka tohoto článku dává přednost osobnímu autu (foto vpravo). Děti sedí řidiči na klíně Království Bahrajn patří mezi velmi benevolentní muslimské státy. Je zde povolen alkohol, tolerují se jiná náboženství a ženy mají mnohá práva, mimo jiné i na řízení. Nezařídí si ale moc, protože cesta z jednoho konce země na druhý není delší než 80 km. Získat bahrajnský řidičský průkaz je možné po dovršení 18 let. Každý kandidát musí absolvovat povinný počet jízd a několik málo teoretických hodin. Trénink i zkouška probíhá ve voze s manuálním řazením, ale to je pro většinu řidičů první a poslední setkání s tímto systémem. Teoretická příprava se s tou naší nedá vůbec srovnat. Místo testu projdou zkoušení pohovorem, který netrvá déle než pět minut. Týká se všeobecných zásad, např. že dvojitou nepřerušovanou čáru bychom neměli přejíždět. V praxi je to stejně každému jedno. Na místních silnicích najdete jenom pár druhů dopravních značek a ani těmi, co zde užívají, se zrovna neplýtvá. Spousta situací, pro které jsou u nás přesné předpisy, je tak nějak na uvážení jednotlivce. Například před kruhovým objezdem se rozhodně nikdo neřadí do pruhů podle toho, na kolikátém exitu bude vyjíždět. Velké křižovatky mají semafory, menší sem tam nějakou stopku a zbytek se řídí tak nějak podle situace a nálady. Ne vždycky se na silnici děje to, co byste očekávali. Málokdo používá směrovky, ale všichni klakson. Dětská autosedačka je pro většinu místních zbytečný přepych. Děti sedí kdekoli, klidně i řidiči na klíně. Na silnici je vždy třeba bojovat o každý metr, protože jestli se před vás může někdo nacpat, tak to udělá. Čím větší auto máte, tím větší je šance, že se vás druzí zaleknou. Možná proto si tu každý, kdo na to má, pořizuje terénní auta, i když celá země je jedna velká rovina. „Spravedlnost“ na silnicích nikdo nehlídá. Pokud nejedete 300 km/h, policie se o vás skoro nezajímá. Nanejvýš se vám může stát, že dostanete pokutu za parkování nebo za telefonování při řízení. Policie je k ženám tolerantní, a to především k těm muslimským. „Jednou jsme na dálnici míjeli policejní hlídku a řidička ve voze, kde jsem seděla já, telefonovala,“ vyprávěla mi Nadia. „Totéž řidička druhého auta. První měla na hlavě šátek a druhá blond ježka. Kamarádku Amiru ten přestupek nestál nic, Lindu z Německa 20 dinárů, čili asi 1000 Kč.“ Na silnicích buď německý luxus, nebo japonská spolehlivost Ne všichni jsou na tom jako Nadia. Po lexusu a porsche bude jistě řídit i mercedes nebo BMW, což jsou zde standardní značky pro zámožnější klientelu. A pokud se manželovi bude dařit hodně dobře, ještě si polepší. Možná jí koupí i masserati nebo jaguar. Pár jich tu na silnicích krouží. Střední vrstva se drží toyoty a nissanu. Kam oko pohlédne, tam ulice brázdí corrola nebo tiida. A ti, co mají peněz o něco míň, jezdí vším, co drží pohromadě. Evropským autům zde moc nevěří, protože u nás nemáme tytéž vedra jako zde v Zálivu. A o klimatizaci tu jde především. Prší tu málo a nesněží vůbec, vzdálenosti jsou krátké a většina cest je ve městě, tudíž dobře osvětlených, a tak nároky na řidičskou zdatnost jsou minimální. Litr toho lepšího benzínu (mají tu dva druhy) stojí 6 Kč. Technická kontrola je zcela formální, většinou se nezjišťuje ani to, jestli „stěrače stírají“, a už úředník podepisuje formulář. Jako důkaz technické způsobilosti stačí, že auto dojelo až na dopravní inspektorát. Náhradní díly mohou být drahé, ale všechno se dá pořídit i za babku, pokud sáhnete po levné čínské kopii. Být řidičkou v Bahrajnu je nutné, levné a v mnoha ohledech jednodušší než u nás. V zájmu vlastní bezpečnosti je ale dobré zůstat vždy ve střehu, a kdyby bylo potřeba, využít místních stereotypů o bezbrannosti ženského pokolení.

Alena Tabet

Alena Tabet

×