Jít na obsah






- - - - -

Láska k vlasti

Autor Alena Tabet, 24 říjen 2010 · 1 333 Shlédnutí

Láska k vlasti

Miluju svoji vlast. Nikde se tráva tak nezelená, žádný jazyk nezní tak sladce a žádná jiná panoramata tak neberou za srdce. Moravský vrabec, hořké pivo, připálený špekáček na klacku, praváky v košíku, Hrad nad Vltavou, svatováclavský chorál...sladké mámení, rosa na kolejích a na pasece motýlek.

Vždycky když letedlo dosedne na rodnou půdu, jsem plná dojetí a v duchu se vděčností křižuju...

...koridor v příletové budově je ucpaný a někde vepředu před zmateným davem někdo křičí: „Češi vpravo, cizí pasy nalevo.“ Ti, co porozuměli, se začnou tlačit na svou stranu a ostatní nechápou, co se děje. Povely se opakují, hlasitěji a s větším důrazem. Překlad do jakéhokoli jiného jazyka se nekoná. Krásná blondýna od letištní policie, které nepřipadá divné, že jí půlka cestujících nerozumí, vytrhne jednomu bezradnému muži z rukou pas (pán totiž adekvátně nezareagoval na výzvu: Jak se jmenujete?) a začne v seznamu hledat jeho jméno. Dlouho to trvá a muž jí, v dobré vůli, začne nahlížet přes rameno a po chvíli ukazováčkem píchne do papíru. Policistka se otočí a oboří se na cizince: „Nešahejte mi na to!“ Za trest pána vyřadí, nechá ho stát na hanbě a věnuje se ostatním. Kontrola seznamu cestujících vedená policejními jazykovými odborníky trvá 25 minut.

Jazykové nalosti naší letištní posádky si můžu vychutnat ještě jednou. Na stanoviště pasové kontroly se omylem zatoulal starší asijský pán. Úředník ho naviguje: „Vy ne tady, tady Česko, vy přestup na Terminálu 2.“ Pán se ukloní do půl pasu a vyklidí pole. Asi si jde koupit českou jazykovou příručku.

S poněkud zkázněným nadšením opouštím letiště. V kapse mám dvoutisícovku a před sebou dvacetiminutovou cestu autobusem na Břevnov. Potřebuju drobné. Zkusím koupit předražené žvýkačky, ale prodavačka mi řekne, že nemá nazpátek. Jízdenky nevede. Ve směnárně se na mě slečna mile usměje a taky mi nerozmění. No uvidíme.
Automat bankovky nebere, rozměňovací stroj tu není a doplňkový prodej jízdenek u řidiče byl zrušen. Tak co mám dělat? Můj zrak padne na nálepku upevněnou na stojánku zastávky – jízdenky přes sms. Vypadá to jako jednoduché a hlavně jako jediné řešení. Pošlu sms a čekám, co se bude dít. Neděje se nic.

Kochám se tvary mraků na bouřkové obloze. Sedím na zastávce, čekám, vstanu, popojdu. Autobusy přijíždějí a odjíždějí, jenom ten můj nikde. Když už uplyne 20 minut a tytéž linky se objeví podruhé, napadne mě zkontrolovat jízdní řád. Zjistím, že zastávka je pořád stejná, ale můj autobus už odsud nejezdí. Kousek blíž hlavní silnici je jiná zastávka. Právě mi to ujelo.

Po deseti minutách, sláva, se můj autobus objeví. Je úplně prázdný a já jásám. Ale to dilema. Co jízdenka? Sms jsem poslala, ale potvrzení nepřišlo. Mám se svěřit řidiči, nebo to risknout? Lámu si hlavu a autobus se blíží... Projede zastávkou, zabliká a zmizí v zatáčce. Sakra!

Už jsem tu přes půl hodiny. Nemám jízdenku, zřejmě jsem ani ještě nenašla, odkud se dostanu do města, mrholí a já, zvyklá na teplo Zálivu, mrznu.

Vím, že autobus na letišti zastavuje dvakrát, a tak se vydám k Terminálu 2. Na půl cestě zaslechnu, že mi zády něco hučí. Můj břevnovský autobus. Prásknu do koní a rozběhnu se jak o život. Autobus mě v klidu předhoní, ze zadního sedadla mě povzbuzuje asi tříletý chlapeček. Lidé nasedají a můj kufr drnčí po asfaltě. Spurtuju v oblaku výfukových plynů. Už jsem na zastávce, vyskočím na první schod, abych se mohla chytit nějaké tyče a trhem do autobusu nadhodit svůj kufr. V tom okamžiku řidič, umím si představit s jakým požitkem, zavře dveře. V panice vyskočím zpátky na nástupiště za svým kufrem...

..a tak jsem pak nasedla jsem do prvního autobusu, který se na zastávce ukázal. A nezavřel mi před nosem. Dilema s jízdenkou se proměnilo v jistotu, že kdyby mě chytil revizor, pokutu nezaplatím, i kdybych měla noc strávit na policejní stanici. A možná bych schválně tvrdila, že jsem zapomněla česky. Na nebi už nebyla majestátní mračna, ale bylo hnusně zataženo. Cesta na Břevnov mi trvala hodinu a půl. (Nějakou dobu mi totiž taky zabrala marná snaha najít navazující autobusovou linku na Vítězném náměstí, do nějž se, jak známo, sbíhá několik velkých ulic, a ty je třeba překonávat podchody. Zkusila jsem to třikrát a pak mě přestalo bavit tahat kufr po schodech nahoru a dolů. To už mi bylo i docela teplo, ne-li horko.)

Toho dne jsem přiletěla přes Londýn. Na Heathrow jsem byla poprvé a bez libry. Jízdenku do centra jsem si koupila kreditkou, v metru jsem se zorientovala bez problémů, protože všude bylo dost orientačních cedulí, a několikrát jsem pak místních policistů ptala na cestu. Byli milí a v poklidu naslouchali mému divnému přízvuku.
Miluju svou vlast. Nejlíp mi to jde na dálku.


Původně pro www.blog.idnes.cz.




Nejnovější blogy

Nejnovější komentáře

Nejnovější čtenáři

přítomní čtenáři

0 uživatelů, 0 hostů, 0 anonymních uživatelů